Oheň je očistný živel

Marianna Placáková

Rozhovor pro Lidové noviny

Tento týden vychází v nakladatelství Maťa sbírka básní z pozůstalosti Ivana Martina Jirouse Magorův noční zpěv s tvými ilustracemi. Vznikaly přímo pro tuto knihu? Jakým způsobem si je vybíral? Jak si se k tomu dostal? Zasahoval do toho Magor?

Ilustrace, který jsou ve sbírce jsem začal dělat před čtyřmi léty. Magorovi se dostal do ruky nový překlad básní Paula Forta, což byl jeden z jeho nejoblíbenějších básníků. Udělal korektury překladu a chystal se k připravované sbírce napsat předmluvu. Dodávali mu různý ilustrace, takový ty pérovky typu „sedící básník pod smuteční vrbou v buřince s pohárem vína „ atd. Nebralo to konce, po měsíci jsme se domluvili, že ilustrace udělám já z fotograií naší kuchyňský zdi porostlou plísní. Dali jsme týhle sérii název“Tváře ve zdi“, k vydání překladu Fortových básní už nedošlo. Pět kreseb z této série, s drobnými úpravami, jsou v Magorovym Nočním zpěvu.

Ačkoli se ilustraci dlouhodobě nevěnuješ, doprovodil si svými kresbami s názvem Krajinou výčepu také např. básnickou sbírku Vratislava Brabence Vážený pane K. Jak k ilustraci přistupuješ? Je výběr těchto básníků tvojí osobní volbou a proč? Vybrali si oni tebe?

Máš pravdu, ilustrováním knížek se nezabývám nějak systematicky. Ilustroval jsem Brabencovu knížku „Vážený pane K“ Ta vyšla v roce 2OO1 v nakladatelství Maťa v edici Kolibřík. Vráťa s Marií bydleli tenkrát na Černým mostě a do hospod v centru to bylo z ruky. Jezdil jsem za Vráťou na Černej most, pili jsme čaje a Vráťa přednášel o životě, zvířatech, přírodě. Když dopsal sbírku Vážený pane K., zeptal se mě, jestli bych k tomu neudělal ilustrace. Odpověděl jsem, že se o to pokusímVráťa na to: „hlavně tam nedávej ty kočky, ty jsou k těm mejm drzostem příliš krásný...“, tak jsou tam vypalovaný piva ze série Krajinou výčepu, jsou to vlastně skicy k tryptichu pivních reliéfů pod názvem „Jedno, každej zvlášť a dohromady“.V roce 2004 vydal Erik Frič ve svým nakladatelství Vetus Via Jirousovu sbírku básní Ratus Norvegicus. Dostal jsem tehdy od Magora pohled s textem : Před chvílí jsem mluvil s Erikem , na obálce Ratus Norvegicus bude tvoje Potkaní madona. Tak doufám že to spolu zapijeme.

V Knihovně Václava Havla nyní vystavuješ cyklus vypalovaných kreseb Tváře ohně, jež jsou dělány stejnou technikou jako kresby Krajinou výčepu. Jaks na ni přišel?

Výstava Tváře ohně, která je otevřená do 8.12.2013, v knihoně Václava Havla je složená z vypalovaných kreseb hlav, pominu-li krajinu – horizont Železných hor, tak jsou to tváře. Technika je trochu jiná, než u krajin výčepu, kde jsou čáry vypalovány žhavým drátem do dubový dýhy. Kresby Tváře ohně jsou dělaný zápalnýma šňůrama, který se používaj při demoličních pracech v lomech. Na rozdíl od ilustrací Krajinou výčepu (Vážený pane K.), jsou kresby vypalovaný do lepenkovýho kartonu.

Z českých umělců kreslili ohněm či kouřem např. Jiří Georg Dokoupil, Magdalena Jetelová, Svatopluk Klimeš. Někteří s ním pracovali jako s destrukčním prvkem, jiní jako očistným živlem nebo jako s nedílnou součástí života. Co ty?

Nepatřím k autorům, který příliš sledují dění na výtvarný scéně. Z umělců, kteří používali nebo používají podobnou techniku se mi líbí kouřový kresby Milana Langera. Pro mě je oheň nedílnou součástí života a zároveň očistným živlem.

Tvoje výtvarná díla jsou prodchnuta univerzální křesťanskou symbolikou, jež se někdy navrací až do biblických časů. Jaký význam má pro tebe česká výtvarná, umělecká tradice?

Začátkem devadesátých let jsem měl jednu z prvních samostatných výstav v nuselský Galerii R. Nazval jsem ji podle celkový váhy vystavených plastik „142“. Výstavu uvedl Honza Rous slovy vážení budeme váženi. Byla na téma Starý a Nový zákon. Další výstavy, který následovaly, jen namátkou Krajiny paměti, Voko bere, Mezi nebem a zemí nebo Bůh je šelma kočkovitá jsou v obdobným duchu. Žiju v Heřmanově Městci na úpatí Želenejch hor, v kraji malířů Vysočiny, tak jen doufám, že svejma sypanejma a vypalovanejma krajinama nedělám malířům Vysočiny vostudu.

V nově vzniklé videoprojekci, kterou promítáte během koncertů, se objevují záběry z kostela v Rozhovicích, jenž je vyzdoben nástěnnými malbami vizionářského malíře Vojmíra Vokolka. Myslíš, že máte něco společného?

Se zvukovým tělěsem Tamers of Flowersjsme u značky Guerilla Records vydali v listopadu 2013 CD Mezi nebem a zemí. Kromě jinejch obrazů jsou v koncertní projekci i fresky Vojmíra Vokolka Hlad ve světě z kostela sv. Petra a Pavla z nedalekých Rozhovic. Vokolek pod křídly pana děkana Jakubce v sedmdesátejch letech předělával interier rozhovickýho kostela, traduje se, že jim spálil lavice a natahal tam balvany a klády, na kterejch se sedělo. K tomu úžasnou křížovou cestu... Bohužel zbyla alespoň freska Hlad ve světě. S Vojmírem Vokolkem jsem se setkal v roce 97 nebo 98. Přijel do Heřmanova Městce a byl u nás celý odpoledne. Cestou na zpáteční autobus mi na kapoty aut kreslil představy, který mi nestihl říct. Při odjezdu hledal 50 korun, který mu dala sestra Květa na cestu. Marně. Vytáhl jsem padesátku a Vokolek radostně zvolal, to je vona. Mám pocit, že mu dlužíme víc než pade. Byl to člověk hluboký víry a veselýho ducha. Zůstává v mým srdci.

Ivan Martin Jirous tě poslední roky provázel jako přítel i teoretik. Kdo je pro tebe dnes autorita?

S Magorem jsem celkem intenzivně strávil posledních deset let. Každej rok jsme jezdili „udržovat“ Prostřední Vydří... Co jsem neudělal za první noc, tak se v týdnu těžko dohánělo. Hráli jsme kulečník, což byla taky práce, protože jsme několik let připravovali kulečníkový kresby se záznamem časů jednotlivejch šťouchů. Při jednom z posledních výjezdů byl po zimě statek vykradenej, konec konců jako každej rok. Říkám Magorovi: „Martine mám takovej pocit, že ti letos čmajzli i stodolu – zřítila se“. Martin chvíli nevěřil svejm očím a pak hrdě prohlásil: „vidíš vole, takhle se buduje skanzen“. Doprovázet Magora byla radost, i když to bylo někdy náročný. Ptáš se, kdo je pro mne dnes autoritou, tak nemohu odpovědět jinak, než ten, který byl včera a jak doufám, bude i zítra.

Křest knihy Magorův noční zpěv proběhne tento týden v legendární hospodě Oáza na Smíchovském nádraží, která se stala pro Jirouse v posledních letech jeho druhým domovem. Je pro tebe osobně prostředí hospod stále tak inspirativní jako dřív?

V momentě, kdy je zrušená naše oblíbená hospoda na Neklance, tak mě jako i Lubora Maťu nenapadá případnější nebo přízračnější místo, než je Oáza na smíchovským nádraží. Občas mám pocit, že svůj bazén piva mám dávno vypitej, napsal jsem to v textu Mezi snem a realitou.

Co pro tebe dnes underground znamená?

Je mi blízkej postoj Pavla Zajíčka a jak v jednom z posledních rozhovorů říkal Magor „když nejde o život není underground“. Tak atˇsi to přebere každej po svým.