Štěrbiny, pukliny a praskliny.

John Bok

Uvodní slovo k výstavě Libora Krejcara “Skelety ve zdi torza paměti”

Motto: Chceš-li zasvětit život modernímu umění neuvažuj
že zemřeš hlady že zničíš rodinu, že skončíš na dlažbě
nebo v blázinci. Poesii je blíž kdo skončí v bídě
opustí ženu a děti je vyhnán do ulic přinucen do
blázince nebo do vězení než kdo žije v klidu otroctví
a dostatku a neodváží se obětovat nic.
Moderní poesie je sestrou svobody a rizika a všechny tři jsou sestry vzpoury.

Jiří Kolář


5.5.2015 se dovrší Liborovo “skládání účtu” jeho vezdejšího počínání, neboť letošním rokem uplyne 30 let od jeho první výstavy, společné s přítelem Richterem, de facto výročí, kdy mimo jakékoli oficiální kategorie, nabídnul svoje vidění světa, nikoli alternativu k tomu, co v tehdejším vypatlaném, nijak kulturním, Československu bylo standardem.

Už tehdy, v typickém nekulturním Klubu kultury v Pardubicích, dával Libor Krejcar tušit, kudy povedou jeho šlépěje, dotyky a nakonec šepoty a výkřiky, nejen ve slovesném a hudebním sdělení, ale v celé jeho tvorbě. Jako když, až na dřeň své tělesnosti, až kamsi za horizont pudu sebezáchovy, kdy svým nešetrným zacházením se svojí tělesností dokazuje, že je cosi mezi nebem a zemí ( neboť je zázrakem, že tu ještě mezi námi stále je), se tak stejně bez snahy po originalitě, kdy dominuje forma na úkor obsahu a sdělení, tak často viděné u druhých, nepoužívá levné a okázalé triky, ale noří se do Punkvy kadlubu života a víry, bez ukoptěné snahy vymyslet něco nového, omráčit či šokovat.

Někdo si řekne, co to ten Bok plácá. Jenže jak popsat a obsáhnout slovy Liborovo konání a dílo, neboť jeho až renezanční rozpětí, od výtvarného až po slovesné, přes happeningy, koncerty, básně, včetně řemeslné dovednosti, pár řádky těžko popsat i když vzpomenu li na “Bůh je šelma kočkovitá” od Františky Jirousové, nebo Magorovo lapidární “ Já stále nechápu, proč si mě přátelé umělci, výtvarníci zvou, abych jím zahájil výstavy jejich děl, protože už dávno jsem zjistil, byť vystudovaný kunsthistorik, že o umění nevím nic víc, než vy, kteří jste se tady sešli.”, je zřejmé, že i toho lze dosáhnout. Jen chtít.

Věřím, protože se už tolik jiných v minulosti vyjadřovali k Liborově tvorbě, ať při zahájení výstavy či k jiným událostem, že je na místě, namísto abych se klopotně snažil popsat nepopsatelné, doporučit Vám navštívit Liborovi webové stránky a tam si dle gusta vybrat jednotlivé texty jednotlivých autorů, ať se jedná o zahájení výstavy, recenze, kritiky či rozhovoru. Takže směle do internetu: www. liborkrejcar.com

Kdykoli se setkám s Liborem, s jeho věcmi, sochami, básněmi, hudebními perfomancemi, nebo s ním , ať u něj a jeho ženy Marie v Heřmanově Městci, u nás doma v Karlíně, nebo na jeho výstavách či výstavách přátel, je stále vnořen do přítomnosti a přitom nijak nelpí na tom, jak dlouho tu ještě zázrakem bude, či odejde za svými přáteli na výsost. Přitom i když mu je tělesně i psychicky špatně, ne-li zle, stále z něj tryskají nekonečné komentáře, někdy jízlivé, nebo výrazově šťavnaté, sebeironizující, jako by byl, katolík jeden, kantorem, který předavá svým žáčkům vědomosti o tomto světe, lidech a dějích prostřednictvím anekdnot, ne nepodobným učení hagady, tj. vyprávění příběhů s pointou k potěšení a pro radost.

Abych se nakonec dostal k názvu svých blábolů. Libor vším tím, co dělá a jak žije, zaplňuje štěrbiny, pukliny a praskliny tohoto světa, života či těch v nás, jako by napomáhal božímu dílu, které není dokonalé, tak jako my, jenž jsme toho součástí a nabízí nám a snad i sobě, odpovědí po smyslu naší existence, našeho konání a všeho toho, co z nedostatku slov nazýváme vesmírem, ač by snad byl na místě výraz všehomír. Takže tímto jsme se zbavil, klopotně a s hrozivou prodlevou svého závazku, přivést Vás na tuto výstavu.

Na Svatého Gotharda, patrona chudých, nemocných a opuštěných, L.P. 2015

John Bok