Libor Krejcar – Skelety ve zdi / Torza paměti

Vladimír DRÁPAL

(recenze výstavy v Art Space Nov (www.artspacenov.cz) 6.5. 2015 – 13. 6. 2015)

Na pardubickém Pernštýnském náměstí sestupujeme do prostor gotického sklepa, na nejnovější výstavu Libora Krejcara. Syrovost prostoru podtrhuje instalaci vystavených exponátů a násobí výsledek. Jsou zde nejen plastiky a artefakty, pracuje se s obrazem, zvukem, hudbou, světlem, jde také o celkovou atmosféru střídmosti, kde do sebe jednotlivé věci zapadají, jako by k sobě patřily odjakživa. Symbióza, úzkost a zatajený dech!

Ne náhodou se výstava jmenuje Skelety ve zdi / Torza paměti: zdi jsou ověšeny obrazy, ve výklencích stojí sochy obklopeny hroty kamenů, v rozích skelety pohozené mezi dřevěnými odštěpky, kresby visí na chladném kameni. K tomu stínohra rozostřené projekce s hlasy ze záhrobí a z přítmí šlehající štěrbiny kočičích očí podtrhávají snovou atmosféru s nádechem existenciálního bezčasí a apokalypsy.
Ostatně smrt, zánik, pomíjivost, samota jsou – chtělo by se říci „od nepaměti“ - jakýmisi synonymy ke Krejcarově tvorbě, přesto - anebo snad právě proto - je jeho umění nadčasové a výrazové prostředky neokoralé. Výsledek si drží svou protikladnou harmonii: ke smrti život, ke smutku radost, k bolesti víra, k prázdnotě tvorba, k ponurosti dokonalost.

Krejcar: „Skutečná smrt, ale i skutečný život. Ať to jsou sochy ze dřeva, kovu, sádry, kostí nebo jinýho přírodního materiálu, to všechno v sobě život mělo a má, je jenom otázka, kam to posuneš, jak to oživíš nebo umrtvíš. Třeba strom, co stál někde v lese, žil si svůj život a teď je z něho hromada třísek, pilin nebo popele. Ale z tohoto materiálu sypu obrazy.“
Ačkoli zdánlivě se v tvorbě Libora Krejcara nic zásadního nemění, na výstavě je ostatně jedna z prvních kočičích Pantherií, které začal tvořit před více než 30 lety a pokračuje v nich dosud, byť v jiných formách. Ale právě ona naopak zdůrazňuje důležitost paměti míst, činů a doby, v které je otisknuta čest, svědomí a vrypy minulosti. Souzvuk toho je na výstavě Libora Krejcara nepominutelný a v naší přítomnosti tiše ožívají jizvy času. V těch jsou zachyceny roky:
1985
Koncem léta měl Libor Krejcar svoji první výstavu v pardubickém PKO. Tehdy tam vystavil dvě z prvních dřevěných Pantherií. Stály na skleněných osvícených soklech v kterých byl nasypaný odpad po dokončené práci. K tomu velké fotografie Pantherií resp. jejich dutin.
1987
Po dvou letech se pokusil Milan Langer vystavit Krejcarovy nedokončené sochy, skelety, ve výloze pardubického obchodního domu Styl. S odstupem času až přízračný název. Instalace vydržela jen do druhého dne, nestihli to tehdy ani dokončit, natož zdokumentovat.
2006
Výstavu pod názvem Voko bere v pardubickém Divadle 29 zahajoval s I. M. Jirous, Jarda Kořánem s Vráťou Brabencem a byla věnován in memoriam přátelům Jirkovi Lacinovi a Antonínu Šimkovi.
2015
K tomuto roku Libor Krejcar aktuálně dodává: „Štěpán Bartoš mi vloni nabídl výstavu v jeho pardubické galerii, což je nádherný gotický sklep, jen pár kroků od domu, kde jsem před dávnými lety měl ateliér. Kurátorem výstavy se stal John Bok, kterého jsem poprosil o pomoc s instalací. Sochy jsme narovnali tak, aby nepřekážely při autorských čteních a nenarušovaly atmosféru sklepa. Součástí výstavy je projekce dokumentů Jiřího Valenty pod názvem Na křídlech a také fotografií Štěpána Bartoše z mého ateliéru v Heřmanově Městci, který se promítá do kamenný zdi. Takže skelety ve zdi. Kruh se uzavírá, základní čára spirály je postavena, kruhy se boudou zmenšovat, až zbude jen nepatrný bod. Doufám, že na obloze.“
Jak je zřejmé,od první výstavy k té dnešní uplynulo rovných 30 let. Ale co je to čas? Ladislav Klíma napsal: „Jen pomalostí rostoucí trávy dojde se k rychlosti světla…“