Po devíti letech měl Libor Krejcar v říjnu 2009 mimořádně zdařilou a obsažnou výstavu opět v Praze. Na rozdíl od té předešlé, které se konala v roce 2000 v Mánesu, vystavoval ucelený soubor svého díla v Galerii Ve smečkách, avšak stejně jako tehdy, i tentokráte se tak dělo pod kurátorským dohledem galerie Gallery JK Jaroslava Kořána.

 

Libor Krejcar  (ročník 1961, žije a tvoří v Heřmanově Městci) se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař a výtvarník, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).

Svou první sochu postavil ještě v době, kdy dokončoval školu Uměleckých řemesel v Praze a kde nabyl potřebné řemeslné zručnosti, která dodnes představuje v jeho díle jeden z podstatných formálních základů. Nicméně již od doby dospívání se pohybuje výtvarným prostředním svébytně a autonomně, což na jednu stranu sice obnáší život na periferii oficiální výtvarné scény, ale na druhou umožňuje tvůrci vyjadřovat se otevřeně, bez kompromisů a nezávisle tak prohlubovat vlastní kreativitu. Tento umělecký - a z logiky věci vyplývající i občanský - postoj přivedl Libora Krejcara  do prostředí českého undergroundu, který jako jediný začátkem osmdesátých let korespondoval s jeho potřebou nezávislosti a který ho také doživotně ovlivnil. Proto je autenticita v jeho tvorbě patrná od samých počátků a stala se naprosto základním a nepostradatelným jazykem jeho umělecké řeči.

Jeho tvůrčí přirozenost nikdy nebyla a ani dnes není limitována diktátem trhu, ačkoli již v roce 1990 zvolil existenčně nejistou formu svobodného povolání a tím beze vší pochybnosti stvrdil, že svoboda je pro něj nejen uměleckou nutností, ale zejména životní nezbytností a podmínkou vlastního bytí. Jen taková kombinace může být zárukou otevřené a silné umělecké výpovědi, za kterou autor ručí vlastním životem, způsobem existence a skrze kterou také dokáže upřímně komunikovat nejen s divákem, ale také intimně rozmlouvat s Bohem.

Z toho jaksi mimochodem vyplývá i to, že jeho umělecká tvorba není poplatná času, ale naopak poctivě a vytrvale skulinami měsíců a roků intenzivní práce proniká do budoucnosti, která hodnotu a opravdovost díla teprve nestranně posoudí.

Pomineme-li Krejcarovu tvorbu z let minulých, která na současné výstavě zastoupena nebyla, je nutno přesto se o ní zmínit, protože pro Krejcara je poměrně typické, že jeho dílo odráží jakési ucelené cykly.

K výtvarnému umění Libor Krejcar v samých začátcích přičichl v hospodách, tehdy nejpřístupnějších a vlastně jediných možných svobodomyslných „kursech“ a nevysychajících studnách inspirace pro nonkonformního umělce. V počátcích jeho umělecké cesty byly především performance a happeningy, dodnes vzpomíná, jak vyřezával ze dřeva rohlíky a v samoobsluhách je dával mezi ty skutečné, či na ruční výrobu neobvyklých párátek z lipového dřeva pro hostinskou společnost.

Posléze přešel k pilinám, dřevěným odřezkům a vůbec zbytkům dřevěného odpadu (že by podvědomá reflexe jeho počátků v učení, kdy zametal dvory dřevařských závodů?), aby z nich vytvořil umělecké dílo v podobě vitráží, anebo je sypal do skleněných soklů, kde jejich postupným vrstvením a pohybem vznikaly zajímavé barevné kontrasty, připomínající skutečné krajiny. Proto tehdejší ironické názvy Krajiny paměti. Touto tvorbou vlastně skládal hold již zdánlivě nepotřebným, přesto krásným materiálům. Největší skleněný hranol, vyplněný touto materií se příznačně jmenuje Pocta padlým stromům. Už tehdy se jedním z poselství jeho práce stává opětovné vracení smyslu věcem či materiálům, které by jinak už zmizely, vytratily se z přítomnosti, zanikly.

Ovlivněn Neprašovým nadhledem a smyslem pro humor začal vytvářet sochy, které odkazovaly k dvojboji krásy a hrůzy (Sen zubní laborantky, Partie pro Marcela Duchampa); opět pozůstatky hospodské imaginace a nezteřelých uměleckých vzorů.

Jakkoli své cykly průběžně uzavírá a hledá další způsoby svého vyjádření, jedna jeho umělecké vášeň zůstává neměnná: fascinace kočkami. S touto posedlostí (ostatně i název výstavy Bůh je šelma kočkovitá tato slova potvrzuje) započal zhruba v roce 1982 a od té doby s tímto tématem pracuje soustavně. Proč právě kočky?

Možná proto, že jsou svéhlavými, nezkrotnými bytostmi a jejich nezávislost je nezávislostí každého okamžiku, což jsou vlastnosti, které Krejcarovi nepochybně imponují. Kočky se nedají koupit, zotročit, uhranout, ošálit. Mají v sobě lehkost a vznešenou ladnost, kočka je zároveň domácím miláčkem a divokou šelmou. To vše dokáže do svého díla Krejcar věrně a s citem přenést, aniž by tvořil bezduché repliky kočičí elegance či pouhé kopie jejich šelmích těl.

Pokud jsme mluvili o cyklech, typických pro Krejcarovu tvorbu, vystaveno jich bylo pod souhrnným názvem Panthreria v Galerii Smečky hned několik, ovšem složených z různých autorských technik, počínaje „kresbami“ vypalovanými zápalnou šňůrou, přes koláže až po zlacené polychromované dřevo, použitý materiál se pohyboval v rozpětí od dřeva až po kov, sádru, lebky, kosti.

Vstoupíme-li do výstavních prostor, majestátně je uvozuje nejstarší cyklus Pantherií, siluet koček, konstruovaných ze dřeva, jejichž počátek pochází z let osmdesátých a jsou umístěny právě na prosklených vitrínách s dřevěným odpadem, pozůstatcích Krajin paměti.

Kolem nich jsou na zdech navěšeny dva další cykly, první nazvaný Hlavy, což jsou kresby zápalnou šňůrou, používanou v lomech a která po zažehnutí vypaluje na lepenkovém podkladě zajímavé tvary, spoléhající zejména na divákovu fantazii. Ovšem autorem jsou poskládány tak, aby při podrobnějším zkoumání opět bylo možno ve skicách identifikovat kočičí hlavy, čenichy, uši, oči… Společnost jim tvoří poněkud jednoznačnější Nymfy, 16 koláží vytvořených z tištěné reprodukce plastiky Pantheria Madona. Mluvíme-li o nástěnných obrazech, je nutno také upozornit na Veraikony, roušky Veroničiny, vytvořené v roce 1998 z polychromovaného dřeva, které visí v suterénních prostorách galerie. Kolekce proměnlivých a plasticky zpracovaných mřížek, protínajících se znakem kříže a uvozujících skrytý odkaz ke Krejcarovu niternému křesťanství. Společně s nimi tyto prostory obývá ještě další plastika, velká kočka, zdobená barokními zlacenými ornamenty, Pantheria-Florentina.

V hlavním sále je rozmístěna Krejcarova nejsoučasnější tvorba. Centrem výstavy je cyklus plastik Pantheria-Madony – Mezi nebem a zemí. Původ těchto Pantherií leží až v začátku osmdesátých let minulého století, kdy Krejcara inspirovaly rozpadající se sochy lvů, kdysi zdobících a hlídajících vjezdy do starých statků. Aktuální série třinácti strnulých kočičích bust, vzniklých v rozmezí let 2002 – 2008 nechává člověka strnout před působivě monumentálním – a zároveň více než křehkým a niterným - rozměrem Krejcarovy tvorby. Stejně nevýslovně se můžeme cítit třeba při vstupu do chrámu, kde se podobně snoubí úžas s pokorou.

A stejně, jako před lety pracoval s dřevěným odpadem, dnes Krejcar recykluje opad biologický, umělecky se zmocňuje zbytků přírody, citlivě a pietně implantuje do svých děl vysušené mrtvolky potkanů, kostřičky mrtvých zvířat, němé pozůstatky kdysi tlukoucích srdcí. Uvnitř nehybných soch z nich sestavuje nové celky, trhá tenkou nit mezi zrozením a smrtí, mezi radostí a smutkem, mezi prázdnotou a naplněností, a v podobě pozoruhodných artefaktů je tak nechává žít věčně. Tím z vítězství smrti naopak činí triumf života. Překračuje hranice dočasnosti a tak vytváří stopu ve věčnosti. Jakkoli zbytečnému, osamělému, anebo tragickému konci dává nový smysl a snad donutí citlivého pozorovatele alespoň na chvíli přemýšlet o vlastní pomíjivosti, o smyslu svého života, o počátku a konci všeho.

Vyvrcholením Krejcarovy výtvarné cesty je soubor nazvaný Pantheria- Strážci z roku 2005. Tady už se dá jasně a srozumitelně tlumočit smysl jeho práce, rozkódovat vysílané signály. Jeho kočky jsou skutečným strážci, podle zbytků křídel na zádech bychom snad dokonce mohli uvažovat o strážných andělích (Anebo padlých? U koček nikdy nevíte…), kteří hlídají lidstvo, aby z předpeklí, do kterého zbloudilo, nesestoupilo o ten poslední schod do světa věčné tmy a zatracení.

Těžko definovatelné, ačkoli vnitřně srozumitelné pocity, jsou důkazem toho, že jednou z nejcennějších vlastností umělce je vidět dál, cítit tok času a vyjít mu vstříc. Jeho úkolem je vyjádřit něco, co společnost teprve pochopí. Vnitřním zrakem sledovat budoucnost, vlastní citlivostí a kreativitou mapovat to, co je běžnému smrtelníkovi zahaleno rouškou tajemství. Ve vznešeném mlčení Krejcarových soch lze zřetelně slyšet tikot hodin, které odměřují čas naší civilizaci.

Člověk, který se dokáže ponořit do Krejcarova světa, totiž musí z jeho tvorby vycítit i varování před lhostejností a nebetyčnou pýchou, s kterou lidstvo stojí na hraně vlastní nicoty. Libor Krejcar ve své umělecké citlivosti totiž podvědomě cítí předzvěst tohoto pádu, zřetelně slyší ozvěnu apokalypsy, která se nezadržitelně blíží. Naslouchá unavenému klopýtání tohoto světa, s předstihem zahlédl rozrušování jeho krajů a borcení pevných hranic. V mlčenlivé výčitce svého díla zrcadlí pozvolnou destrukci jednoty a řádu, duchovní tápání a stále zřetelnější korozi přítomnosti.

A tak nezbývá než doufat, že své kočičí hlídky, svoje anděly nevyslal Libor Krejcar na stráž zbytečně, že jejich kamenné tváře přese všechnu strnulost pozorně sledují křivolakou cestu lidského pokolení, pozorně naslouchají oratoriu jeho pozvolné zkázy a ozvou se snad dříve, než dojde k posledním soudu.

Ovšem zároveň je pravdou, že dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jako je Libor Krejcar, dokud dokážou vycítit pozvolné, ale o to nenápadnější mizení hodnot a jsou ochotni se tomuto úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a hledat krásu.

Byť tato naděje je posledním, co nám zbývá a krása se pomalu ukrývá do tenat noci.

Vladimír Drápal