KRAJINOU VÝČEPU K LESNÍM HŘBITOVŮM
rozhovor se sochařem Liborem Krejcarem - „Čas je srdce bronzovýho zvonu“
Kde ses tady vzal?
Původem Ostroměř - Hořice v Pokrkonoší, pak jsme se přestěhovali do Hradce Králové, potom Praha, Dvůr Králové a pak teprve Pardubice a nyní Heřmanův Městec.
A kde jsi přičichl ke kulturní "jinakosti"? Už v Hradci Králové?
Někdy od patnácti let jsem se potloukal po různejch bigbeatech a vesnickejch tancovačkách jako většina tehdejších mániček. A tahla partička čekala tak akorát na víkend, až pojede někam, kde se zleje a v pondělí půjde tahat, anebo taky nepůjde. Až později jsem narazil na lidi, který něco dělali.
Ale já bych řekl, že se to "něco jinýho" musí taky trošku hledat…
Ale ono to šlo celkem samo, prostor byl tak zůženej, že lidi do sebe naráželi. A ve výčepu jsi potkal cokoli. Od ostrejch kriminálníků, až po vynikající umělce. Dá se říct, že výčep je pro mě důležitý místo. V letech 76/77 to bylo v podstatě jediný možný místo, nebylo nic, jen hospody.
No je pravdou, že hospoda byla docela velkým hřištěm…
A dodnes to je jedno z nejlepších míst pro komunikaci. Bylo a bude, alespoň pro mě.
Jak na tyhle časy "zrání" vzpomínáš?
Začal jsem se v tom pomalu orientovat, zajímal se o kulturu, která nebyla v galeriích, mí nový přátelé mě trpělivě vysvětlovali o co se jedná. Všechny tyhle hospodský kurzy pro mě byly důležitý, nevěděl jsem o tom nic. Jak to bizarně formuloval malíř Milan Langer: "Mladej, drž hubu, tebe jsme sebrali jak hovno z chodníku". Zkrátka rohák.
Cože?
Nějakej čas sedíš u stolu na rohu a vlastně nemůžeš nic říct, protože jakmile otevřeš hubu, hned tě všichni okřikujou.
A tehdy jsi začal dělat výtvarný umění?
Později, když už mě přestali okřikovat. Moje umělecká aktivita. jestli se to tak dá nazvat, se odehrávala na bázi různejch happeningů, vzpomínám si, že jsem jednu dobu vyráběl dřevěný rohlíky a dával je mezi ty opravdový v samoobsluhách. Do hospod jsem pro svý přátele nosil ručně řezaný párátka z lipovejch štěpin. Plastika Sen zubní laborantky má kořeny v tý době, tenhle nápad vzešel od společnýho stolu, sice v jiným kontextu, ale první impuls byl odtamtud. Pro mě tahle situace byla úplně nová, protože jsem teprve zjišťoval, že tady byla skupina lidí, který i přes to všechno kolem, kdy vlastně nešlo nic, něco dělali. Aktivity se odehrávaly různým způsobem, ateliéry nebyly, takže znova musím říct - výčepy, hospody, kde se uskutečňovaly všechny ty happeningy, performance atd. Ale samozřejmě, že v tom výčepu zase úplně všechno nenachytáš. Komunikace a domlouvání věcí, že se něco udělá takhle, ano, to lze, ale často se mi taky zdálo, že to jsou jen kecy o něčem, co je nerealizovatelný. Ale když jsem někdy v 1978 roce byl poprvé na baráku v Nový Vísce u Chomutova, tam jsem viděl, že to jde a to mě nadchlo. Zjistil jsem, že lidi fungujou, že to je možný i v tom systému, kdy kolem baráku je 15-20 policejních aut, že tam pobíhají chlapi v uniformách s pistolema a na baráku je přesto všeobecný veselí. Samozřejmě něco jinýho je bigbít, něco jinýho je setkání na nějakým baráku a něco jinýho je systematická práce. Sochařská, dejme tomu… potřebuješ nějaký zázemí, musíš mít prostor, nejsem básník, abych měl v kapse tužku a kus papíru a ve výčepu si psal na účtenky úžasný věci. Já prostě potřebuju ateliér…
Co si myslíš o tom, že někteří tě považují za ovlivněného Karlem Neprašem?
Ano, Karel Nepraš, Honza Steklík a hlavně jejich humor. Ty sochy a kresby byly pro mě spíš výčepní nadstandard, bez kterýho by to nešlo. V mejch počátečních věcech se to určitě odrazilo, třeba Sen zubní laborantky nebo Partie pro Marcela Duchampa, tam je to zřejmý.
A co tvoje vypalovaný kresby, což je věc nepochybně výjimečná a originální?
Tuhle sérii pálených kreseb jsem začal dělat v 98 roce. Celý soubor má 50 kreseb, který jsou vypálený do papírový lepenky zápalnejma šňůrama, který se používají v lomech, anebo při demolicích, jsou to takový skicy nekonkrétních hlav, ani člověk, ani zvíře. Součástí vypalovaný řady je i cyklus kreseb Krajinou výčepu. Tam je technika trochu jiná, ale taky na principu ohně. Jsou to ilustrace ke knížce Vráti Brabence Vážený pane K. .
"Krajiny výčepu" jsou taky nekonkrétní hlavy?
Ne, to jsou piva.
Vystavoval jsi někdy tyhle věci?
Krajiny výčepu v redakci brněnský Vetus Via, pak Galerie Střepy, festival poezie Potulný dělník. Výstava se jmenovala Sen o krajině a byly tam pálený kresby, sypaný obrazy a fragment Lesních hřbitovů.
V roce 2000 jsi měl poměrně velkou výstavu v pražském Mánesu.
Výstavu s názvem Krajiny paměti jsem připravoval s Jardou Kořánem a společností Gallery. Jednalo se o průřez věcí za posledních 20 let. A vyšel obsáhlý katalog s texty Honzy Rouse, Vráti Brabence, Olafa Hanela a Ivana Jirouse. Magor byl tou dobou u nás v Heřmanově Městci, aby si udělal poznámky pro text do katalogu a Jarda za námi poslal kurátorku výstavy, která si měla doplnit nějaký technický údaje. Martin tehdy zrovna sbíral a zavářel choroše a z fleku jí udělal přednášku o houbách, kterou uzavřel celkem standardně "Tady madam neví, že všechny houby jsou jedlý, ovšem některý jenom jednou, a to si chce dáma dělat poznámky". Druhej den volal Jarda "Vyřiď Magorovi, že jestli bude sprostej na mý zaměstnance, tak ho zmlátím. Ať kouká napsat text do katalogu! Pozejtří je uzávěrka!" "Jardo, buď v klidu, text je napsanej, Martin dělá závěrečnou korekturu a zítra to jde do pošty." Samozřejmě, že v tu chvíli nebyl napsanej ani řádek, hráli jsme čtrnáct dní kulečník.
Kdo vyhrál?
Zatím nerozhodně 70:70.
A ten text?
Ten je v katalogu.
Ve svý tvorbě používáš v hojný míře přírodní materiály, dřevo, kov, lebky, kosti… Promítá se v tom tedy skutečná smrt a nefalšovaný zmar…
Ano, skutečná smrt, ale i skutečnej život! Ať to jsou sochy ze dřeva, kovu, sádry, kostí nebo jinýho přírodního materiálu, to všechno v sobě život mělo a má, je jenom otázka, kam to posuneš, jak to oživíš nebo umrtvíš. Třeba strom, co stál někde v lese, žil si svůj život a teď je z něho hromada popele a pilin. Začal jsem třídit to, co ze stromů zbylo a sypat jednotlivý barevný vrstvy do skleněnýho sloupu - tak vzniknul třeba Pomník padlým stromům. Struktura sypaných obrazů je podobná.
NĚHA
Ozvěna tetuje
jizvy na břicho
krajiny
Echo bez průvodního slova
Nahé paže
oslepují černé
díry
Echo bez průvodního slova
Ve stínu zabitých
svítí lampy jako
urny
Echo bez průvodního slova
Svou něhu
hledám
v ústřicích
Jako postřelená kočka
lezu do zbytečných
ulic
Já mám pocit, že ty tvoje skelety a skulptury, tajemný kočky působí na lidi hrůzostrašně, možná až depresivně…
No nevím, jak to kdo vidí, nechávám lidi, aby si vybrali sami z jakýho úhlu se chtějí na moje sochy dívat. Nejsou to kinder vajíčka, abych přikládal návod. Nakonec je to jako s přírodou, třeba podzimní měsíce jsou nádhernou škálou barevnosti. Někdo to s úžasem pozoruje, jinej si "to hodí".
Magor tvrdí, že tě na tuhle vesnici přitáhl mimo jiné právě chrám sv. Bartoloměje…
Když jsem se tady objevil někdy v roce 1987, tak na první pohled nic zvláštního, ale v krátký době jsem navázal poměrně blízký vztah s místním děkanem páterem Jakubcem, mimořádně skvělým člověkem, bohužel vloni tragicky zahynul. Byl pro mě po dlouhej čas jedním z mála záchytnejch bodů a navštěvoval jsem ho poměrně často. Proseděli jsme spolu spoustu času u vína, chodil jsem k němu na katechismus a v roce 1993 mě tady pokřtili. Takže Magor má vlastně pravdu. A jelikož je to chrám sv. Bartoloměje, má na stropě fresku, kde ho stahujou z kůže. Když s námi začala naše dcera chodit do kostela a začala trochu vnímat, tak se při mši ptala "Maminko, co to dělají tomu pánovi?" Marie odpověděla "Toho si nevšímej, to si pán sundává košili…"
Jak tě přijali na malým městě, když ses tady v roce 1988 objevil?
Nevěděli, co jsem zač. Ale byli zvyklí na malíře Willi Hornýho, kterej v tom domě bydlel a působil tady jako svébytná figura. A podle mýho názoru je jedním z nejlepších malířů, který se po Železných horách pohybovali. On mi jako jeden z mála utkvěl v paměti. Asi se předpokládalo, že když tam bydlel malíř a je tam ateliér, tak tam bude bydlet někdo podobnej.
Ty jsi vyhledával venkov nějak cílevědomě?
Ani ne, kamarád tady měl mlýn a já tady byl jednou na návštěvě, docela se mi tady zalíbilo, zdálo se mi, že je to klidný městečko, a shodou okolností se uvolnil dům po Willi Horným, on zemřel a jeho žena se toho chtěla vzdát. Půjčili jsme si peníze od přátel a dům v roce 1988 koupili. A od tý doby jsem z Heřmanova Městce.
Jak a kdy jsi vstoupil na pole hudby?
To, co máš na mysli jsou zvukový bloky, ke kterým se občas vracím. Jsou to vlastně cykly, první nahrávka je z roku 1982, druhá z roku 1992 a ta třetí letos. Dá se říct, že ačkoliv se ve výsledku se od sebe ta první i ta poslední samozřejmě liší, schéma je stejný - všechno se dělalo a dělá ve dvou lidech. Nikdy to nebylo postavený tak, že jsme kapela, která pravidelně zkouší. První nahrávka vznikala v průběhu několika měsíců v první půli roku 1982 na baráku v pardubických Jeseničkách, kam jsem se přestěhoval, když jsem nastoupil do Památkový péče. Na baráku byl volnej sklep, na uhlí ho byla škoda, tak jsme tam s bratrem natahali aparaturu, různý nástroje a začali postupně nahrávat zvuky a mixovat je na magneťáky typu Tesla B 101, což je na tom pochopitelně znát. Pokud si to dneska pustím, tak se mi líbí, že to je sice nekvalitní, ale celkem výstižně to vypovídá o charakteru tehdejší doby.
Jmenovali jste se nějak?
Ne. Nahrávka pod názvem Zpětný vazby vyšla na kotouči asi v 50 kusech v plexi krabicích a s obrazovou přílohou, kterou ve sklepě nafotil Ludvík Hradílek. K tomu bratrovy texty, já se tehdy věnoval spíš tomu randálu. Celý to vlastně vzniklo na popud švédskýho rádia, kde vysílali různý úlety z celýho světa. Takže na základě tohohle impulsu jsme to natočili a přes známý se to podařilo dostat ven. Během měsíce přišel děkovnej dopis, z kterýho jsem byl potěšenej a mé blízké okolí mělo taky upřímnou radost, včetně StB. Oni si to ve Švédsku stočili, okopírovali, odvysílali a protože byli slušný, tak mi to celý vrátili poštou. Z toho vyplynula taky jedna další věc, a to že souběžně s touhle zásilkou na mě založila Státní bezpečnost svazek.
A co tvoje vlastní poezie?
Neurážej básníky, nejsem literát, nepíšu nijak systematicky, aby se o mně dalo říct, že jsem básník. Občas píšu nějaký texty nebo poznámky, ze kterejch s odstupem času vznikne něco dalšího, nebo taky nic, ale na tomhle posledním CD je mých 10 textů z let 1988-98, takže to je vlastně průřez desetiletím, každej rok jeden text.
Vraťme se zpět do roku 1982, kdy jsi natočil první nahrávku, která mi mimochodem připadá jako koncert šílenýho metalovýho kytaristy, kterýmu se splašily prsty, struny i trubky ústředního topení… Co bylo v těchhle letech dál?
Vznikaly první plastiky, byla myslím hotová první nebo druhá kočka a začala se rýsovat série s názvem Pantheria. Pracoval jsem v restaurátorských ateliérech a spoustu času mi zabralo restaurování. Tyhle roky byly skutečně depresivně ponurý, lidi odcházeli, takovej rozpad, moc toho nezbejvalo, přestěhoval jsem se do Pardubic…
Čím ses živil, než jsi zakotvil u restaurátorů?
Tak různě, ve fabrice v údržbě, u zedníků a tak podobně. Pokud se nenašla nějaká zašívárna, tak jsem se motal okolo řemesel a živil se rukama. Ale v tý době jsem měl za sebou blázinec a jen tak někde mě nevzali, koukli se do papírů a bylo vymalováno. Ale byly i výjimky, třeba velkosklad drogerie, kde náměstek říkal "Dobře vezmeme, zaměstnáme, ale opatrně s ním, aby nám nespadl z rampy…", takže jsem tam byl týden, pak jsem spadl z rampy a pak na vlastní žádost odešel.
Zmínil jsi blázinec… U mnohých svých přátel předpokládám, že tam byli kvůli vojně a modré knížce, u tebe si ovšem nejsem zcela jistý…
Když do těch blázinců skočíš, tak si tím není jistej nikdo. Ani ty sám, natož okolí. Byl jsem v blázinci koncem sedmdesátejch let a tahle trasa k modrý knížce byla už docela prošlápnutá generací před námi, takže pobyt v pakárně patřil k běžnýmu životu.
Vraťme se do Pardubic, běží 80. léta…
Pendloval jsem mezi Prahou, Hradcem Králové, kde byla atmosféra živější, než v Pardubicích. Věděl jsem o malíři Jirkovi Lacinovi, Magor mu uváděl v šedesátých letech výstavu v Divadle E. F. Buriana, takže tam byly jistý záruky, jinak zbytky různejch mániček, téměř rozprášený společenství. Lidi byli buďto v blázinci, nebo na vojně, nebo v base, osazenstvo hospod se měnilo, už si nebylo téměř ke komu sednout. Flákal jsem se po různejch půdách a sklepech, v tom jednom se natáčelo a na půdě jsem si udělal ateliér, v kterým jsem moc dlouho nevydržel, pak jsem se přesunul zase na jinou půdu, ale v podstatě na to člověk neměl tolik času jako dneska. I když i to je sporný, už je tady brzda zase jinýho charakteru.
Co StB?
Občas výslechy, ale nemůžu říct, že by to bylo nějak velký maso, spíš takovej psychologickej teror, člověk je cítil v zádech a měl věčně za prdelí… Je tady spousta lidí, který to odskákali mnohem hůř, s nějakejma výslechama, vyhrožováním nebo sledováním se to nedá srovnávat. Bohužel to byla součást našeho života v tý době.
Rok 1989 jsi prožil jak?
Osmdesátejdevátej jsem trávil přípravou výstavy, kterou jsme chystali v sestavě Krejcar, Meistr, Nepraš a Steklík v kolínském Muzeu výtvarného umění. Vernisáž měla být 4. 12., ale vzhledem k situaci jsme to museli odložit na leden 1990. Ne že bych zrovna zakládal Občanský Fórum, ale trávil jsem dost času v pardubickým divadelním bufáči, kde Marie dělala barmanku. Propíjel jsem herecký dýška, dával si na herce panáky a pozoroval, jak pod okny divadla prochází národ, herci házej z okna stranický legitimace a národ křičí Ať žijou herci! To jsem se docela bavil. Ale v tý době, prakticky od roku 1988 jsem už byl mimo Pardubice.
Takže jsme se přehoupli přes Listopad 1989 a předpokládám, že jsi okamžitě šel na volnou nohu…
Koncem roku 1985 jsme dokončili restaurování doudlebský kaple, kterou považuju za jeden z vrcholů barokního řezbářství, asi 50 florentinských rámů, který se restaurovaly přibližně 10 let, ty nejhorší trosky se nechávaly na konec, strávil jsem na tý závěrečný etapě pět let. Pak se z těch či oněch důvodů přestala nabírat řezbařina, dostával jsem jinou práci – úklid dvora, přerovnávání bordelu, hromady pilin – vidíš a možná tam někde je podvědomej základ sypanejch obrazů… Zkrátka všechno zlý k něčemu dobrý. Vydržel jsem ještě dva roky a odešel uklízet k Bytovýmu podniku – jeden den úklid, čtyři dny volna. Zůstal jsem tam až do listopadu 1989.
A dělal sis v klidu na kočkách?
To taky, ale hlavně na sobě, čehož je moje tělesná schránka živým důkazem.
JAKOBY..
Jakoby vrásky
rozřezaly tváře
Jakoby dlaně
nemohly se dotknout
Jakoby kůže
zapomněla dýchat
Jakoby pot
tuhnul v těle
Jakoby oči
zapomněly vidět
Jakoby opustil
mě cit
Jakoby marnost
nebrala konce
Jakoby všechno
drželo na poslední niti
Jenom bolest měla svoji
barvu
Měl na tebe nějaký vliv Magor?
Ano, patřím k jedný z generací, kterou se Martinovi podařilo zkazit.
Ale byl to přece i tvůj vědomej postoj, musel jsi taky chtít…
Tak určitě, o tom co člověk udělá, nebo kam jde si do jistý míry rozhoduje sám. Připadá mi, že to co se dělalo na koleně v podmínkách kolikrát neuvěřitelnejch má v sobě hloubku, žádnou polovičatost. Některý lidi se prostě rozhodli, že to budou dělat i bez šance oficiálně vydávat nebo vystavovat. Na druhou stranu takový ty partičky pseudo svazáků mě nikdy moc nezajímaly, i když bez pochyby tam bylo spousta dobrejch lidí a nápadů.
Třeba Tvrdohlaví, který v roce 1988 dostali cenu Mladého světa, což já vůbec nehodlám komentovat…
Asi ano. Mimochodem, když otevřeš knihu Zakázané umění, tak je tam velká fotka, jak Tvrdohlaví přebírají od Mladého světa Bílou vránu. Nevzpomínám si - stejně jako ty - že by Mladý svět byl do roku 1989 samizdat.
Máš nějaký vzory, anebo je to u tebe z větší části intuice?
Vzory ani ne, moc to nesleduju, ale kopírovat se dá cokoli, ať je to socha, hudba nebo báseň, to je věc každýho, jak se k tomu staví. Mně je jedno, jakej je trend, buď se mi věci líbí, nebo nelíbí, řídím se svou vlastní intuicí. Chodí mi spousta pozvánek na vernisáže, který navštěvuju velmi zřídka a jen nárazově, nechodím téměř na nic, snad na výstavy přátel, ale mí přátelé s největší pravděpodobností světovej, ani evropskej trend neurčujou. A zřejmě ani českej.
Kdo se ti tedy líbí z českých autorů?
Jen namátkou: Josef Váchal, Otto Gutfreud, Jiří Kolář, Pepa Žáček, Franta Skála.
Abychom se vrátili k hudbě – to demo z roku 1992 je víceméně už srovnatelný s tou nahrávkou současnou. Společným měřítkem všech tvých nahrávek je, že to nejsou vlastně ani jakoby písně. A neznám ani podobnou hudbu – někdy tam jsou zvuky, jindy dozvuky, pak silný a prudký rytmy, křičená a šeptaná poezie a já v tom pořád nemůžu objevit nějakou strukturu…
Ona ta struktura ani vyložit nejde, ale všechny tři nahrávky mají v sobě jistou návaznost a posloupnost. Vlastně tahle poslední vychází z té předešlé, chtěl ji jen trochu změnit, ale pak – když už jsem do toho vlezl – jsem usoudil, že spousta věcí je jinak, nakonec jsem se v tom přestal hrabat a natočili jsme úplně nový věci.
Ještě k prostřední nahrávce z roku 1992, ta se nějak jmenovala?
Tu jsem natočil s Luborem Bendou v zahradním domě v Heřmanově Městci, vyšla jako demo ve 100 kusech pod názvem The Tamers Of Flowers – Last Day (Krotitelé květin – Poslední den). Stáčeli jsme různý zvuky a ty se pak rozkládaly do kláves, k tomu pazvuky na kytaru, bicí a sampler – obrovskej, těžkej, kovovej, jakejsi první model prapodivný ponorky, nebo spíš rakev.
Ale v roce 1992 bylo docela průkopnický, používat sampler a takovýhle postupy. Bylo i nějaký živý hraní?
Odehráli jsme 20 koncertů, ale tancovačky to teda nebyly. Alespoň jsem si nevšiml, že by někdo tancoval. Občas se někdo držel za hlavu, ale to se nedá považovat za tanec. To, co jsme předváděli, byly spíš zvukový performance, než hudební odevzdání namalovaný partitury atd. Živý hraní jsme uzavřeli celkem důstojně na českým Woodstocku v Trutnově. Martin Věchet našel nějakou díru v programu mezi 1 a 2 hodinou ráno, okamžitě jsem volal Bendovi „Za dvě hodiny jdeme na plac!“ Lubora přivezli rodiče i s tou rakví, než jsme to připravili, tak už byli téměř všichni ve spacácích, zvukař vynervovanej, kytara řvala jako když jede traktor, zkrátka šílenej randál a řev. Pod pódiem tancovali asi čtyři maníci, který za námi po koncertě přišli a pěli chválu, že se jim to hrozně líbilo a kde hrajeme příště, že určitě přijedou. „Odkud jste?“, ptali jsme se jich a kluci říkali „Vlastně odnikud, my jsme zdrhli z pasťáku.“
Nicméně mně celej tvůj projev, v kterým se mísí nebe i peklo nejvíc ze všeho připomíná jakejsi soukromej deník, možná vzhledem k tvojí profesi cosi jako zvukovej obraz?
Ano, je v tom záznam mýho života.
To je, co mě zajímá. Mě nezajímají obyčejný zvukový nahrávky, těch vychází denně tisíce po celým světě, ale tohle je pro mě skutečně velmi silnej a působivej přepis jakýsi soukromý Apokalypsy.
Skutečně nejsem součástí žádnýho hudebního, ani výtvarnýho průmyslu. Stojím mimo tuhle mašinérii a opravdu se to blíží k tomu deníku, což je ostatně důvod proč to dělám.
POSLEDNÍ DEN
Duše budou létat
jako orli
na tvářích slzy
srdce plný citu
a hrůzy
Ona hroby – ty urny – já rozptýlen větrem
Oči budou svítit
jako rozpálený cihly
černý a spálený
jsou stopy
noci
Ona hroby – ty urny – já rozptýlen větrem
Ústa budou mlčet
jako láva v Pompejích
na ozubených kolech
po špičkách projde
poslední den
Ona hroby – ty urny – já rozptýlen větrem
Jakej název má nový CD?
Jmenuje se Libor Krejcar - Forest Graveyards (Lesní hřbitovy). Název se shoduje s mojí zatím poslední výstavou z letošního roku v kostele sv. Ducha v Mostě. 30minutový dokumentární film o výstavě je bonusem týhle nahrávky.
Kde jsi nahrával ty nehudební i hudební motivy a zvuky, který se na nahrávce objevujou?
Na nejrůznějších místech, třeba v kostele, po bytech, v přírodě, ale ve studiu Victory Petra Vyšohlída v Hradci Králové, kde se všechno míchalo a dělaly se živý dohrávky. Do budoucna mám připravenou hrubou kostru dalších věcí, takže i tahle etapa bude pokračovat.
Kde se v tobě bere tohle vnitřní slyšení, že to pak dokážeš takhle kombinovat s hudbou?
Tyhle nahrávky jsou vlastně samostatnou zvukovou sochou. Všechno souvisí se vším. Sochy, pálený kresby, sypaný obrazy, je tam oheň, dřevo, kov, tavení, slejvárny, u všeho konání je nějakej zvuk…
Zpět k rokenrolu… Kdo na CD Lesní hřbitovy hraje?
Dechový nástroje Vašek Klecandr, zpěv a akustická kytara J.E.Frič, klarinet Slávek Mráz, housle Ota Chatař, hlas Helen Paper, kytara, hlas Libor Krejcar, bicí Ivan Hrozný, basová kytara Daniel Bluma, mše Tomáš Halík.
Za zmínku stojí i obal…
Ten je trochu atypickej, uvnitř má dva booklety s mejma sochama a ručně psaný texty.
Četl jsem o tobě, že jsi militantní katolík, můžeš to nějak přiblížit?
Asi to bude tím, že se snažím držet jedenáctýho přikázání.
A to zní jak?
Stručně – buď gangster…
Tak díky za rozhovor a pozdravuj v pekle.
SAMOTA
Ústa dusí
balvany mlčení
vteřiny kapou
jedna po druhý
jak hořící čas
Oči plný jedu v zádech finský nože
Černý prapory vlají
nad krajinou
spálenýho času
stíny tisíců let zvoní
jak kladiva a hrany
Oči plný jedu v zádech finský nože
Jezera plná rybích břich
stovky němých křídel
v korunách stromů
jak hory uhelnýho prachu
Oči plný jedu v zádech finský nože
Průzračný šílenství samoty
ubíjí duši
jak srdce bronzovýho zvonu
Oči plný jedu v zádech finský nože
Vltava mlčí nic neříká
andělé smrti létají
jak květy topolů
Oči plný jedu v zádech finský nože
V Heřmanově Městci, 29.10.2004, den po Státním svátku ČR se u piv a becherovek ptal Vladimír „LÁBUS“ Drápal (Guerilla records atd.)
rozhovor se sochařem Liborem Krejcarem - „Čas je srdce bronzovýho zvonu“
Kde ses tady vzal?
Původem Ostroměř - Hořice v Pokrkonoší, pak jsme se přestěhovali do Hradce Králové, potom Praha, Dvůr Králové a pak teprve Pardubice a nyní Heřmanův Městec.
A kde jsi přičichl ke kulturní "jinakosti"? Už v Hradci Králové?
Někdy od patnácti let jsem se potloukal po různejch bigbeatech a vesnickejch tancovačkách jako většina tehdejších mániček. A tahla partička čekala tak akorát na víkend, až pojede někam, kde se zleje a v pondělí půjde tahat, anebo taky nepůjde. Až později jsem narazil na lidi, který něco dělali.
Ale já bych řekl, že se to "něco jinýho" musí taky trošku hledat…
Ale ono to šlo celkem samo, prostor byl tak zůženej, že lidi do sebe naráželi. A ve výčepu jsi potkal cokoli. Od ostrejch kriminálníků, až po vynikající umělce. Dá se říct, že výčep je pro mě důležitý místo. V letech 76/77 to bylo v podstatě jediný možný místo, nebylo nic, jen hospody.
No je pravdou, že hospoda byla docela velkým hřištěm…
A dodnes to je jedno z nejlepších míst pro komunikaci. Bylo a bude, alespoň pro mě.
Jak na tyhle časy "zrání" vzpomínáš?
Začal jsem se v tom pomalu orientovat, zajímal se o kulturu, která nebyla v galeriích, mí nový přátelé mě trpělivě vysvětlovali o co se jedná. Všechny tyhle hospodský kurzy pro mě byly důležitý, nevěděl jsem o tom nic. Jak to bizarně formuloval malíř Milan Langer: "Mladej, drž hubu, tebe jsme sebrali jak hovno z chodníku". Zkrátka rohák.
Cože?
Nějakej čas sedíš u stolu na rohu a vlastně nemůžeš nic říct, protože jakmile otevřeš hubu, hned tě všichni okřikujou.
A tehdy jsi začal dělat výtvarný umění?
Později, když už mě přestali okřikovat. Moje umělecká aktivita. jestli se to tak dá nazvat, se odehrávala na bázi různejch happeningů, vzpomínám si, že jsem jednu dobu vyráběl dřevěný rohlíky a dával je mezi ty opravdový v samoobsluhách. Do hospod jsem pro svý přátele nosil ručně řezaný párátka z lipovejch štěpin. Plastika Sen zubní laborantky má kořeny v tý době, tenhle nápad vzešel od společnýho stolu, sice v jiným kontextu, ale první impuls byl odtamtud. Pro mě tahle situace byla úplně nová, protože jsem teprve zjišťoval, že tady byla skupina lidí, který i přes to všechno kolem, kdy vlastně nešlo nic, něco dělali. Aktivity se odehrávaly různým způsobem, ateliéry nebyly, takže znova musím říct - výčepy, hospody, kde se uskutečňovaly všechny ty happeningy, performance atd. Ale samozřejmě, že v tom výčepu zase úplně všechno nenachytáš. Komunikace a domlouvání věcí, že se něco udělá takhle, ano, to lze, ale často se mi taky zdálo, že to jsou jen kecy o něčem, co je nerealizovatelný. Ale když jsem někdy v 1978 roce byl poprvé na baráku v Nový Vísce u Chomutova, tam jsem viděl, že to jde a to mě nadchlo. Zjistil jsem, že lidi fungujou, že to je možný i v tom systému, kdy kolem baráku je 15-20 policejních aut, že tam pobíhají chlapi v uniformách s pistolema a na baráku je přesto všeobecný veselí. Samozřejmě něco jinýho je bigbít, něco jinýho je setkání na nějakým baráku a něco jinýho je systematická práce. Sochařská, dejme tomu… potřebuješ nějaký zázemí, musíš mít prostor, nejsem básník, abych měl v kapse tužku a kus papíru a ve výčepu si psal na účtenky úžasný věci. Já prostě potřebuju ateliér…
Co si myslíš o tom, že někteří tě považují za ovlivněného Karlem Neprašem?
Ano, Karel Nepraš, Honza Steklík a hlavně jejich humor. Ty sochy a kresby byly pro mě spíš výčepní nadstandard, bez kterýho by to nešlo. V mejch počátečních věcech se to určitě odrazilo, třeba Sen zubní laborantky nebo Partie pro Marcela Duchampa, tam je to zřejmý.
A co tvoje vypalovaný kresby, což je věc nepochybně výjimečná a originální?
Tuhle sérii pálených kreseb jsem začal dělat v 98 roce. Celý soubor má 50 kreseb, který jsou vypálený do papírový lepenky zápalnejma šňůrama, který se používají v lomech, anebo při demolicích, jsou to takový skicy nekonkrétních hlav, ani člověk, ani zvíře. Součástí vypalovaný řady je i cyklus kreseb Krajinou výčepu. Tam je technika trochu jiná, ale taky na principu ohně. Jsou to ilustrace ke knížce Vráti Brabence Vážený pane K. .
"Krajiny výčepu" jsou taky nekonkrétní hlavy?
Ne, to jsou piva.
Vystavoval jsi někdy tyhle věci?
Krajiny výčepu v redakci brněnský Vetus Via, pak Galerie Střepy, festival poezie Potulný dělník. Výstava se jmenovala Sen o krajině a byly tam pálený kresby, sypaný obrazy a fragment Lesních hřbitovů.
V roce 2000 jsi měl poměrně velkou výstavu v pražském Mánesu.
Výstavu s názvem Krajiny paměti jsem připravoval s Jardou Kořánem a společností Gallery. Jednalo se o průřez věcí za posledních 20 let. A vyšel obsáhlý katalog s texty Honzy Rouse, Vráti Brabence, Olafa Hanela a Ivana Jirouse. Magor byl tou dobou u nás v Heřmanově Městci, aby si udělal poznámky pro text do katalogu a Jarda za námi poslal kurátorku výstavy, která si měla doplnit nějaký technický údaje. Martin tehdy zrovna sbíral a zavářel choroše a z fleku jí udělal přednášku o houbách, kterou uzavřel celkem standardně "Tady madam neví, že všechny houby jsou jedlý, ovšem některý jenom jednou, a to si chce dáma dělat poznámky". Druhej den volal Jarda "Vyřiď Magorovi, že jestli bude sprostej na mý zaměstnance, tak ho zmlátím. Ať kouká napsat text do katalogu! Pozejtří je uzávěrka!" "Jardo, buď v klidu, text je napsanej, Martin dělá závěrečnou korekturu a zítra to jde do pošty." Samozřejmě, že v tu chvíli nebyl napsanej ani řádek, hráli jsme čtrnáct dní kulečník.
Kdo vyhrál?
Zatím nerozhodně 70:70.
A ten text?
Ten je v katalogu.
Ve svý tvorbě používáš v hojný míře přírodní materiály, dřevo, kov, lebky, kosti… Promítá se v tom tedy skutečná smrt a nefalšovaný zmar…
Ano, skutečná smrt, ale i skutečnej život! Ať to jsou sochy ze dřeva, kovu, sádry, kostí nebo jinýho přírodního materiálu, to všechno v sobě život mělo a má, je jenom otázka, kam to posuneš, jak to oživíš nebo umrtvíš. Třeba strom, co stál někde v lese, žil si svůj život a teď je z něho hromada popele a pilin. Začal jsem třídit to, co ze stromů zbylo a sypat jednotlivý barevný vrstvy do skleněnýho sloupu - tak vzniknul třeba Pomník padlým stromům. Struktura sypaných obrazů je podobná.
NĚHA
Ozvěna tetuje
jizvy na břicho
krajiny
Echo bez průvodního slova
Nahé paže
oslepují černé
díry
Echo bez průvodního slova
Ve stínu zabitých
svítí lampy jako
urny
Echo bez průvodního slova
Svou něhu
hledám
v ústřicích
Jako postřelená kočka
lezu do zbytečných
ulic
Já mám pocit, že ty tvoje skelety a skulptury, tajemný kočky působí na lidi hrůzostrašně, možná až depresivně…
No nevím, jak to kdo vidí, nechávám lidi, aby si vybrali sami z jakýho úhlu se chtějí na moje sochy dívat. Nejsou to kinder vajíčka, abych přikládal návod. Nakonec je to jako s přírodou, třeba podzimní měsíce jsou nádhernou škálou barevnosti. Někdo to s úžasem pozoruje, jinej si "to hodí".
Magor tvrdí, že tě na tuhle vesnici přitáhl mimo jiné právě chrám sv. Bartoloměje…
Když jsem se tady objevil někdy v roce 1987, tak na první pohled nic zvláštního, ale v krátký době jsem navázal poměrně blízký vztah s místním děkanem páterem Jakubcem, mimořádně skvělým člověkem, bohužel vloni tragicky zahynul. Byl pro mě po dlouhej čas jedním z mála záchytnejch bodů a navštěvoval jsem ho poměrně často. Proseděli jsme spolu spoustu času u vína, chodil jsem k němu na katechismus a v roce 1993 mě tady pokřtili. Takže Magor má vlastně pravdu. A jelikož je to chrám sv. Bartoloměje, má na stropě fresku, kde ho stahujou z kůže. Když s námi začala naše dcera chodit do kostela a začala trochu vnímat, tak se při mši ptala "Maminko, co to dělají tomu pánovi?" Marie odpověděla "Toho si nevšímej, to si pán sundává košili…"
Jak tě přijali na malým městě, když ses tady v roce 1988 objevil?
Nevěděli, co jsem zač. Ale byli zvyklí na malíře Willi Hornýho, kterej v tom domě bydlel a působil tady jako svébytná figura. A podle mýho názoru je jedním z nejlepších malířů, který se po Železných horách pohybovali. On mi jako jeden z mála utkvěl v paměti. Asi se předpokládalo, že když tam bydlel malíř a je tam ateliér, tak tam bude bydlet někdo podobnej.
Ty jsi vyhledával venkov nějak cílevědomě?
Ani ne, kamarád tady měl mlýn a já tady byl jednou na návštěvě, docela se mi tady zalíbilo, zdálo se mi, že je to klidný městečko, a shodou okolností se uvolnil dům po Willi Horným, on zemřel a jeho žena se toho chtěla vzdát. Půjčili jsme si peníze od přátel a dům v roce 1988 koupili. A od tý doby jsem z Heřmanova Městce.
Jak a kdy jsi vstoupil na pole hudby?
To, co máš na mysli jsou zvukový bloky, ke kterým se občas vracím. Jsou to vlastně cykly, první nahrávka je z roku 1982, druhá z roku 1992 a ta třetí letos. Dá se říct, že ačkoliv se ve výsledku se od sebe ta první i ta poslední samozřejmě liší, schéma je stejný - všechno se dělalo a dělá ve dvou lidech. Nikdy to nebylo postavený tak, že jsme kapela, která pravidelně zkouší. První nahrávka vznikala v průběhu několika měsíců v první půli roku 1982 na baráku v pardubických Jeseničkách, kam jsem se přestěhoval, když jsem nastoupil do Památkový péče. Na baráku byl volnej sklep, na uhlí ho byla škoda, tak jsme tam s bratrem natahali aparaturu, různý nástroje a začali postupně nahrávat zvuky a mixovat je na magneťáky typu Tesla B 101, což je na tom pochopitelně znát. Pokud si to dneska pustím, tak se mi líbí, že to je sice nekvalitní, ale celkem výstižně to vypovídá o charakteru tehdejší doby.
Jmenovali jste se nějak?
Ne. Nahrávka pod názvem Zpětný vazby vyšla na kotouči asi v 50 kusech v plexi krabicích a s obrazovou přílohou, kterou ve sklepě nafotil Ludvík Hradílek. K tomu bratrovy texty, já se tehdy věnoval spíš tomu randálu. Celý to vlastně vzniklo na popud švédskýho rádia, kde vysílali různý úlety z celýho světa. Takže na základě tohohle impulsu jsme to natočili a přes známý se to podařilo dostat ven. Během měsíce přišel děkovnej dopis, z kterýho jsem byl potěšenej a mé blízké okolí mělo taky upřímnou radost, včetně StB. Oni si to ve Švédsku stočili, okopírovali, odvysílali a protože byli slušný, tak mi to celý vrátili poštou. Z toho vyplynula taky jedna další věc, a to že souběžně s touhle zásilkou na mě založila Státní bezpečnost svazek.
A co tvoje vlastní poezie?
Neurážej básníky, nejsem literát, nepíšu nijak systematicky, aby se o mně dalo říct, že jsem básník. Občas píšu nějaký texty nebo poznámky, ze kterejch s odstupem času vznikne něco dalšího, nebo taky nic, ale na tomhle posledním CD je mých 10 textů z let 1988-98, takže to je vlastně průřez desetiletím, každej rok jeden text.
Vraťme se zpět do roku 1982, kdy jsi natočil první nahrávku, která mi mimochodem připadá jako koncert šílenýho metalovýho kytaristy, kterýmu se splašily prsty, struny i trubky ústředního topení… Co bylo v těchhle letech dál?
Vznikaly první plastiky, byla myslím hotová první nebo druhá kočka a začala se rýsovat série s názvem Pantheria. Pracoval jsem v restaurátorských ateliérech a spoustu času mi zabralo restaurování. Tyhle roky byly skutečně depresivně ponurý, lidi odcházeli, takovej rozpad, moc toho nezbejvalo, přestěhoval jsem se do Pardubic…
Čím ses živil, než jsi zakotvil u restaurátorů?
Tak různě, ve fabrice v údržbě, u zedníků a tak podobně. Pokud se nenašla nějaká zašívárna, tak jsem se motal okolo řemesel a živil se rukama. Ale v tý době jsem měl za sebou blázinec a jen tak někde mě nevzali, koukli se do papírů a bylo vymalováno. Ale byly i výjimky, třeba velkosklad drogerie, kde náměstek říkal "Dobře vezmeme, zaměstnáme, ale opatrně s ním, aby nám nespadl z rampy…", takže jsem tam byl týden, pak jsem spadl z rampy a pak na vlastní žádost odešel.
Zmínil jsi blázinec… U mnohých svých přátel předpokládám, že tam byli kvůli vojně a modré knížce, u tebe si ovšem nejsem zcela jistý…
Když do těch blázinců skočíš, tak si tím není jistej nikdo. Ani ty sám, natož okolí. Byl jsem v blázinci koncem sedmdesátejch let a tahle trasa k modrý knížce byla už docela prošlápnutá generací před námi, takže pobyt v pakárně patřil k běžnýmu životu.
Vraťme se do Pardubic, běží 80. léta…
Pendloval jsem mezi Prahou, Hradcem Králové, kde byla atmosféra živější, než v Pardubicích. Věděl jsem o malíři Jirkovi Lacinovi, Magor mu uváděl v šedesátých letech výstavu v Divadle E. F. Buriana, takže tam byly jistý záruky, jinak zbytky různejch mániček, téměř rozprášený společenství. Lidi byli buďto v blázinci, nebo na vojně, nebo v base, osazenstvo hospod se měnilo, už si nebylo téměř ke komu sednout. Flákal jsem se po různejch půdách a sklepech, v tom jednom se natáčelo a na půdě jsem si udělal ateliér, v kterým jsem moc dlouho nevydržel, pak jsem se přesunul zase na jinou půdu, ale v podstatě na to člověk neměl tolik času jako dneska. I když i to je sporný, už je tady brzda zase jinýho charakteru.
Co StB?
Občas výslechy, ale nemůžu říct, že by to bylo nějak velký maso, spíš takovej psychologickej teror, člověk je cítil v zádech a měl věčně za prdelí… Je tady spousta lidí, který to odskákali mnohem hůř, s nějakejma výslechama, vyhrožováním nebo sledováním se to nedá srovnávat. Bohužel to byla součást našeho života v tý době.
Rok 1989 jsi prožil jak?
Osmdesátejdevátej jsem trávil přípravou výstavy, kterou jsme chystali v sestavě Krejcar, Meistr, Nepraš a Steklík v kolínském Muzeu výtvarného umění. Vernisáž měla být 4. 12., ale vzhledem k situaci jsme to museli odložit na leden 1990. Ne že bych zrovna zakládal Občanský Fórum, ale trávil jsem dost času v pardubickým divadelním bufáči, kde Marie dělala barmanku. Propíjel jsem herecký dýška, dával si na herce panáky a pozoroval, jak pod okny divadla prochází národ, herci házej z okna stranický legitimace a národ křičí Ať žijou herci! To jsem se docela bavil. Ale v tý době, prakticky od roku 1988 jsem už byl mimo Pardubice.
Takže jsme se přehoupli přes Listopad 1989 a předpokládám, že jsi okamžitě šel na volnou nohu…
Koncem roku 1985 jsme dokončili restaurování doudlebský kaple, kterou považuju za jeden z vrcholů barokního řezbářství, asi 50 florentinských rámů, který se restaurovaly přibližně 10 let, ty nejhorší trosky se nechávaly na konec, strávil jsem na tý závěrečný etapě pět let. Pak se z těch či oněch důvodů přestala nabírat řezbařina, dostával jsem jinou práci – úklid dvora, přerovnávání bordelu, hromady pilin – vidíš a možná tam někde je podvědomej základ sypanejch obrazů… Zkrátka všechno zlý k něčemu dobrý. Vydržel jsem ještě dva roky a odešel uklízet k Bytovýmu podniku – jeden den úklid, čtyři dny volna. Zůstal jsem tam až do listopadu 1989.
A dělal sis v klidu na kočkách?
To taky, ale hlavně na sobě, čehož je moje tělesná schránka živým důkazem.
JAKOBY..
Jakoby vrásky
rozřezaly tváře
Jakoby dlaně
nemohly se dotknout
Jakoby kůže
zapomněla dýchat
Jakoby pot
tuhnul v těle
Jakoby oči
zapomněly vidět
Jakoby opustil
mě cit
Jakoby marnost
nebrala konce
Jakoby všechno
drželo na poslední niti
Jenom bolest měla svoji
barvu
Měl na tebe nějaký vliv Magor?
Ano, patřím k jedný z generací, kterou se Martinovi podařilo zkazit.
Ale byl to přece i tvůj vědomej postoj, musel jsi taky chtít…
Tak určitě, o tom co člověk udělá, nebo kam jde si do jistý míry rozhoduje sám. Připadá mi, že to co se dělalo na koleně v podmínkách kolikrát neuvěřitelnejch má v sobě hloubku, žádnou polovičatost. Některý lidi se prostě rozhodli, že to budou dělat i bez šance oficiálně vydávat nebo vystavovat. Na druhou stranu takový ty partičky pseudo svazáků mě nikdy moc nezajímaly, i když bez pochyby tam bylo spousta dobrejch lidí a nápadů.
Třeba Tvrdohlaví, který v roce 1988 dostali cenu Mladého světa, což já vůbec nehodlám komentovat…
Asi ano. Mimochodem, když otevřeš knihu Zakázané umění, tak je tam velká fotka, jak Tvrdohlaví přebírají od Mladého světa Bílou vránu. Nevzpomínám si - stejně jako ty - že by Mladý svět byl do roku 1989 samizdat.
Máš nějaký vzory, anebo je to u tebe z větší části intuice?
Vzory ani ne, moc to nesleduju, ale kopírovat se dá cokoli, ať je to socha, hudba nebo báseň, to je věc každýho, jak se k tomu staví. Mně je jedno, jakej je trend, buď se mi věci líbí, nebo nelíbí, řídím se svou vlastní intuicí. Chodí mi spousta pozvánek na vernisáže, který navštěvuju velmi zřídka a jen nárazově, nechodím téměř na nic, snad na výstavy přátel, ale mí přátelé s největší pravděpodobností světovej, ani evropskej trend neurčujou. A zřejmě ani českej.
Kdo se ti tedy líbí z českých autorů?
Jen namátkou: Josef Váchal, Otto Gutfreud, Jiří Kolář, Pepa Žáček, Franta Skála.
Abychom se vrátili k hudbě – to demo z roku 1992 je víceméně už srovnatelný s tou nahrávkou současnou. Společným měřítkem všech tvých nahrávek je, že to nejsou vlastně ani jakoby písně. A neznám ani podobnou hudbu – někdy tam jsou zvuky, jindy dozvuky, pak silný a prudký rytmy, křičená a šeptaná poezie a já v tom pořád nemůžu objevit nějakou strukturu…
Ona ta struktura ani vyložit nejde, ale všechny tři nahrávky mají v sobě jistou návaznost a posloupnost. Vlastně tahle poslední vychází z té předešlé, chtěl ji jen trochu změnit, ale pak – když už jsem do toho vlezl – jsem usoudil, že spousta věcí je jinak, nakonec jsem se v tom přestal hrabat a natočili jsme úplně nový věci.
Ještě k prostřední nahrávce z roku 1992, ta se nějak jmenovala?
Tu jsem natočil s Luborem Bendou v zahradním domě v Heřmanově Městci, vyšla jako demo ve 100 kusech pod názvem The Tamers Of Flowers – Last Day (Krotitelé květin – Poslední den). Stáčeli jsme různý zvuky a ty se pak rozkládaly do kláves, k tomu pazvuky na kytaru, bicí a sampler – obrovskej, těžkej, kovovej, jakejsi první model prapodivný ponorky, nebo spíš rakev.
Ale v roce 1992 bylo docela průkopnický, používat sampler a takovýhle postupy. Bylo i nějaký živý hraní?
Odehráli jsme 20 koncertů, ale tancovačky to teda nebyly. Alespoň jsem si nevšiml, že by někdo tancoval. Občas se někdo držel za hlavu, ale to se nedá považovat za tanec. To, co jsme předváděli, byly spíš zvukový performance, než hudební odevzdání namalovaný partitury atd. Živý hraní jsme uzavřeli celkem důstojně na českým Woodstocku v Trutnově. Martin Věchet našel nějakou díru v programu mezi 1 a 2 hodinou ráno, okamžitě jsem volal Bendovi „Za dvě hodiny jdeme na plac!“ Lubora přivezli rodiče i s tou rakví, než jsme to připravili, tak už byli téměř všichni ve spacácích, zvukař vynervovanej, kytara řvala jako když jede traktor, zkrátka šílenej randál a řev. Pod pódiem tancovali asi čtyři maníci, který za námi po koncertě přišli a pěli chválu, že se jim to hrozně líbilo a kde hrajeme příště, že určitě přijedou. „Odkud jste?“, ptali jsme se jich a kluci říkali „Vlastně odnikud, my jsme zdrhli z pasťáku.“
Nicméně mně celej tvůj projev, v kterým se mísí nebe i peklo nejvíc ze všeho připomíná jakejsi soukromej deník, možná vzhledem k tvojí profesi cosi jako zvukovej obraz?
Ano, je v tom záznam mýho života.
To je, co mě zajímá. Mě nezajímají obyčejný zvukový nahrávky, těch vychází denně tisíce po celým světě, ale tohle je pro mě skutečně velmi silnej a působivej přepis jakýsi soukromý Apokalypsy.
Skutečně nejsem součástí žádnýho hudebního, ani výtvarnýho průmyslu. Stojím mimo tuhle mašinérii a opravdu se to blíží k tomu deníku, což je ostatně důvod proč to dělám.
POSLEDNÍ DEN
Duše budou létat
jako orli
na tvářích slzy
srdce plný citu
a hrůzy
Ona hroby – ty urny – já rozptýlen větrem
Oči budou svítit
jako rozpálený cihly
černý a spálený
jsou stopy
noci
Ona hroby – ty urny – já rozptýlen větrem
Ústa budou mlčet
jako láva v Pompejích
na ozubených kolech
po špičkách projde
poslední den
Ona hroby – ty urny – já rozptýlen větrem
Jakej název má nový CD?
Jmenuje se Libor Krejcar - Forest Graveyards (Lesní hřbitovy). Název se shoduje s mojí zatím poslední výstavou z letošního roku v kostele sv. Ducha v Mostě. 30minutový dokumentární film o výstavě je bonusem týhle nahrávky.
Kde jsi nahrával ty nehudební i hudební motivy a zvuky, který se na nahrávce objevujou?
Na nejrůznějších místech, třeba v kostele, po bytech, v přírodě, ale ve studiu Victory Petra Vyšohlída v Hradci Králové, kde se všechno míchalo a dělaly se živý dohrávky. Do budoucna mám připravenou hrubou kostru dalších věcí, takže i tahle etapa bude pokračovat.
Kde se v tobě bere tohle vnitřní slyšení, že to pak dokážeš takhle kombinovat s hudbou?
Tyhle nahrávky jsou vlastně samostatnou zvukovou sochou. Všechno souvisí se vším. Sochy, pálený kresby, sypaný obrazy, je tam oheň, dřevo, kov, tavení, slejvárny, u všeho konání je nějakej zvuk…
Zpět k rokenrolu… Kdo na CD Lesní hřbitovy hraje?
Dechový nástroje Vašek Klecandr, zpěv a akustická kytara J.E.Frič, klarinet Slávek Mráz, housle Ota Chatař, hlas Helen Paper, kytara, hlas Libor Krejcar, bicí Ivan Hrozný, basová kytara Daniel Bluma, mše Tomáš Halík.
Za zmínku stojí i obal…
Ten je trochu atypickej, uvnitř má dva booklety s mejma sochama a ručně psaný texty.
Četl jsem o tobě, že jsi militantní katolík, můžeš to nějak přiblížit?
Asi to bude tím, že se snažím držet jedenáctýho přikázání.
A to zní jak?
Stručně – buď gangster…
Tak díky za rozhovor a pozdravuj v pekle.
SAMOTA
Ústa dusí
balvany mlčení
vteřiny kapou
jedna po druhý
jak hořící čas
Oči plný jedu v zádech finský nože
Černý prapory vlají
nad krajinou
spálenýho času
stíny tisíců let zvoní
jak kladiva a hrany
Oči plný jedu v zádech finský nože
Jezera plná rybích břich
stovky němých křídel
v korunách stromů
jak hory uhelnýho prachu
Oči plný jedu v zádech finský nože
Průzračný šílenství samoty
ubíjí duši
jak srdce bronzovýho zvonu
Oči plný jedu v zádech finský nože
Vltava mlčí nic neříká
andělé smrti létají
jak květy topolů
Oči plný jedu v zádech finský nože
V Heřmanově Městci, 29.10.2004, den po Státním svátku ČR se u piv a becherovek ptal Vladimír „LÁBUS“ Drápal (Guerilla records atd.)