Sochy Libora Krejcara jsem poprvé viděla na výstavě v Telči v roce 2007. Sochu musíme vidět na vlastní oči, fotka nestačí, odejme totiž něco zcela podstatného. Reálnou přítomnost hmoty – a jejího tvaru. V současné době, jak se mi zdá, si asi už málokdo myslí, že umění (a to především výtvarné či sochařské) by mělo něco sdělovat. Ať už by opravdu mělo nebo nemělo, pro mne je nejvýš důležité, že Liborovy sochy skutečně mluví. Jakým jazykem? Jazykem živého prostorového tvaru, který je nepřevoditelný na jiný znakový kód - řeč, obraz, hudbu. Možná je jazyk tvaru vůbec nejpůvodnějším jazykem. Tedy za předpokladu, že každý tvar je znakem nikdy plně nepoznatelné reality, že tvar, forma, je zkamenělou energií. Proto je také schopen vyjádřit nejvíce významů.

V Telči mne nejvíc zaujaly bílé sádrové busty koček v zadní části galerie. První sochy z této série nazvané Pantheria začaly vznikat v roce 1982 a od té doby procházejí s různými obměnami Liborovou tvorbou. Budu psát pouze o nich, protože v nich se pro mne stal jazyk tvaru jasně čitelný. 

Stály tam seřazené do půlkruhu ve strnulých postojích, jako shromáždění němých soudců světa. Na diváka působily, jako by objevil tisíc let staré kostry, vyšisované krutým počasím na holou dřeň. A motiv kostry není jen přirovnání. Mnoho z koček drží ve svých tlapkách, často velmi něžným gestem, kostry skutečné. Libor Krejcar vkládá vysušené kostřičky uhynulých potkanů, koček a dalších zvířat do svých soch.

Mnoho koček má otevřenou hruď. Jejich obsah zevnitř osvětluje vlídné žluté světlo. A co je v hrudích vznešených kočičích královen? Kostry. Všemožné skloubeniny bílých kostřiček, uhynulé kotě ještě potažené lesklou tuhou kůží, kostra potkana s nožkami nahoře a smrtelným úšklebkem, rej tří pokroucených myší, hnízdo a v něm dva ptáčci se zbytky kůže na kostech a rozpjatými křídly... 

Tito kočičí svědkové laskavým světlem obnažují křičící obsah své hrudi a jakoby byly povzneseny na to, co divákům ukazují, hledí do prostoru buď vznešeným, cynickým nebo láskyplným výrazem své zubaté ale přátelské tváře.

Jaké je to poselství? Takové, že se těžko odívá do slov. Nemusí být všechno násilně vyřčeno. Při pohledu na tyto sochy jsem měla ovšem stále přítomný dojem, že se zde ukazuje něco nebezpečného, co číhá v hlubinách světa i lidské duše, v každém člověku, ale ukazuje se to způsobem, který je uzdravující. Bílé sfingy pevným gestem vládnou hrůzám svého nitra a vykupují ho nenásilnou láskou. Ukazují hlubiny života a zároveň je chrání před vlezlou zvědavostí, která se v dnešním světě nestydí dennímu žvástu předhodit i tajemství, o kterých lze na veřejnosti jen mlčet.

Asi za dva roky poté jsem přijela do Heřmanova Městce, kde Libor žije od roku 1988 a kde má také svůj ateliér. Měla jsem o jeho sochách psát, ale Liborovi určitě nepřipadalo divné, že jsem se ho ani jednou nezeptala, co svými sochami chtěl „vyjádřit“ a mně se zase nikdy nezdálo divné, že o jejich významu nemluví. A vůbec, co je mi do toho, co si Libor myslí o svých sochách, když ony mluví samy? (Ostatně v rozhovoru pro časopis Box s Vladimírem Drápalem alias Lábusem se Libor vyjádřil jasně. „Já mám pocit, že ty tvoje skelety a skulptury, tajemný kočky působí na lidi hrůzostrašně, možná až depresivně“, říká Lábus. No nevím, jak to kdo vidí, nechávám lidi, aby si vybrali sami, z jakýho úhlu se chtějí na moje sochy dívat. Nejsou to kinder vajíčka, abych přikládal návod. Nakonec je to jako s přírodou, třeba podzimní měsíce jsou nádhernou škálou barevnosti. Někdo to s úžasem pozoruje, někdo si to „hodí“) Popili jsme trochu piva, Libor odešel nahoru do podkroví, aby rozsvítil a potom mne o samotě zanechal na nejpůsobivější „výstavě“, kterou jsem kdy viděla. 

V zešeřelém půdním prostoru rámovaném konstrukcí starých trámů stály po levé straně na vysokých sloupcích za sebou vyrovnané bílé kočičí sfingy. Z jejich otevřených hrudí zase vycházelo klidné žluté světlo. Tiše se rozlévalo po půdě, za jejímiž okny právě klesal na zahradu soumrak. Bylo to jako v listopadu v noci na hřbitově, kdy blikavá světla tiše plápolají na setmělých hrobech a svým nevtíravým svitem láskyplně hladí jména mrtvých na kamenných náhrobcích. 

Celý prostor byl naplněn a propleten nehmotnou řečí zformované hmoty. Kočičí sfingy jako zvláštní přijímače do sebe vsakovaly slova ze skrytého světa a díky svému tvaru je vysílaly do prostoru. Narozdíl od výstavy v Telči mi jednak, jak jsem doufala, upřesnily svoji výpověď, především ale sdělily samotnou otázku, na kterou odpovídají. – Na otázku, co je to zlo. 

Jak si vysvětlit zlo ve světě zajímá nejen křesťany. A Libor je křesťan, katolík. („Četl jsem o tobě, že jsi militantní katolík, můžeš to nějak přiblížit?“ ptá se v rozhovoru Lábus. Asi to bude tím, že se snažím držet jedenáctýho přikázání. A to zní jak? Stručně – buď gangster.) Původ zla zajímá tak či onak každého z nás. Slova ale zklamávají. Jazyk tváří v tvář zlu naráží na své hranice, je nesnesitelně hrubý a tím také pobuřující. Jak vysvětlit, že Bůh jako všemohoucí stvořitel a zároveň láskyplný otec se dívá na zlo a nezasáhne, ba dokonce zlo v nějakém smyslu stvořil? Z hlediska našeho rozumu máme jen tři možnosti, v dějinách myšlení nesčetněkrát variované s mnoha nuancemi. Buď se staneme dualisty a prohlásíme některou stránku světa, například hmotu nebo jisté sklony lidské přirozenosti za zlé samy o sobě, ale tím upřeme Bohu schopnost je zvládnout a proměnit v něco dobrého. Nadto se ocitneme na hranici totalitních systémů, které byly založené právě na označení jisté skutečnosti našeho světa za nenapravitelně zlou a tím hodnou eliminace. Odtud vede jen krůček k vyvražďování celých skupin lidí, kteří jsou domnělou „příčinou zla“. 

Nebo řekneme, že je ve skutečnosti vše dobré, tím ale popřeme reálnou moc zla, lidské utrpení se stane nevýznamnou banalitou a svět iluzí, která má být odvržena. A nebo – jak to činí křesťané – se snažíme držet obě dvě pozice a zachovat svět reálný ve všech jeho barvách. Jak skutečnou moc zla, tak všemoc Boží a lásku Boží. Je to paradox, protože ty věty jsou logicky neslučitelné. Pokus o jejich sloučení vedl především k nutnosti svalit všechnu odpovědnost za zlo pouze na lidskou svobodu a také k nutnosti racionálně propracovat mýtus o dědičném hříchu, aby se vysvětlila přítomnost smrti, nemocí, katastrof, které se v tomto chápání stávají trestem za hřích způsobený rozhodnutím svobodné vůle prvních lidí. Ale když se mne dnes někdo zeptá, jak si má vysvětlit zlo, a jak ho vysvětlují křesťané, nemohu mu říct, že je způsobené proviněním prvního člověka v ráji a že je tedy vlastně trestem! Ve 21. století ztratila tato odpověď pro většinu lidí jakoukoli přijatelnost. Nejslibnější alternativou pro křesťana je snad evoluční chápání světa a zlo jako nevyhnutelný následek jeho pořádání a výzva k jeho heroickému překonávání, ale i zde jazyk zklamává a paradox se objevuje znovu. Protože jazyk logické filosofie je příliš hrubé médium na uchopení takového faktu, jakým je zlo. 

Jazyk tvaru ale není hrubé médium, jazyk tvaru umí mluvit i o paradoxech. A je zřejmé, že jeho odpověď není převoditelná do slov. Právě proto se sochy musí vidět. Přesto se chci pokusit odít do slov řeč bílých sfing, ačkoli ji tím nutně pokřivím. 

Chodila jsem kolem nich a zapisovala si útržky vět, které mi říkaly. Sochy se pro mne staly obrazem Boha a jeho vztahu ke zlu. Jako drží každá z nich ve své dlani nebo hrudi křičící naléhavý, znepokojující nebo děsivý předmět, tak drží Bůh ve své dlani, v sobě sám, všechny události, lidi, věci a také všechno zlo světa. A vykupuje ho, uzdravuje, usmiřuje, ale také ironizuje, způsobuje a posuzuje svým pohledem. Liborův Bůh je totiž šelma kočkovitá. 

V pohledu sfing, jejichž výraz je právě to, co se nedá popsat, to, co nutně musíme vidět, abychom pochopili, v tom pohledu není přítomen jediný hodnotící výrok. Bůh je „mimo dobro a zlo“. Žádná z kočiček obsah své hrudi nebo dlaní nehodnotí (ano, mají dlaně, vlastně většina z nich by se dala spíše k Bohu přirovnat k Panně Marii, Madoně, ženskému principu, který chrání a uzdravuje, ale je zároveň nevyzpytatelně nebezpečný a rozumem neproniknutelný; Libor ve svých sochách zase někdy vidí anděly), nepovažuje ho za zlý. Ani smrtelné škleby potkanů nejsou v jazyce sfing „zlé“. Cokoli z našeho vlastního utrpení bychom tak mohli vložit do nitra sfingy a pozorujíce její pohled a postoj, význam utrpení by se tím pohledem proměnil. Někdy i ironicky – některé z koček se tajně ušklíbají. Jak se snad někdy Bůh ironicky ušklíbá, když nás vidí, jak si stěžujeme na různé překážky, jako by si voják, který chtěl do války, stěžoval na to, že musí bojovat. 

Ale kočky nejen proměňují význam, ony také přísně a snad i smutně žalují, ve svých packách a hrudích nám nastrkují „zlo“ jako otázku. Nikoli již člověk se ptá Boha, proč zlo dopustil. Nyní se ptá Bůh člověka: „Co jsi to učinil?“a také „Proč jsi to nazval zlem?“ Sfingy nás odsuzují i za to, že tolik věcí obalujeme slovem zlo a tím ho také působíme.

Jsou ale také opravdu zlé. Podle lidského měřítka krutě zlé. Kdo má rád kočky a měl někdy možnost po delší dobu pozorovat hru kočky s myší a ubránil se pudu do této hry zasáhnout, má přesné přirovnání k jednomu z možných popisů obrazu Boha ve vztahu ke zlu. Hra kočky s myší je (tedy ze strany kočky) symfonie ladnosti a vznešenosti, jejímž cílem je co nejvíc prodloužit vlastní zábavu, aby myš zůstala co nejdéle živa, ale v dosahu ostrých kočičích pacek. Takové přirovnání apeluje nejprve na důstojnost: Být důstojnou myší v božské kočičí hře. Posledním cílem však je, aby se myš stala kočičí potravou, přičemž si kočka podle své náklonnosti vybere jen nejchutnější její části, občas sní myš celou, občas ji také celou nechá. Je to děsivé přirovnání k Bohu? Ani ne. Bůh s námi hraje svoji kočičí hru, kterou nemůžeme pochopit, ale jen proto, abychom se stali jeho potravou – sjednotili se s ním po bitvě a stali se tak součástí jeho aristokratické krásy a radosti. A vybere si z nás jen ty nejchutnější části. Občas vezme všechny – někdy také všechno nechá. 

A jsou zároveň nesmírně něžné. Obsah své hrudi obalují do hebkého klubíčka nejhlubší mateřské lásky, která vše odpouští, vše chápe, vše promíjí, vše miluje. Nejvlastnější výpověď Liborových koček spočívá ve spojení nelítostné ironické dravosti a mateřské chápající lásky. V každém nevysvětlitelném utrpení se můžeme spolehnout na kočičí Madonu, která cokoli, co prožíváme a považujeme za nesnesitelné, umí vzít do svých dlaní nebo učinit svojí součástí a zabalit světlem, které tuto věc promění a dodá i nám sílu proměnit ji v něco, s čím jsme buď smířeni, nebo ještě lépe – v něco, co nám samým pomůže stát se součástí Božského záměru, součástí jeho důstojnosti, hrdosti, odvahy a síly. Nelze to dělat jinak než tím, že si všimneme, že naše utrpení není osamocené, ale nachází se v něčí hrudi a nadto je osvětlováno světlem, které zdůrazňuje kontury a tím jasně říká, že utrpení je reálné a děsivé, a že ho nemůžeme  proměnit v zisk, když ho nepřijmeme a nepochopíme takové jaké je.  

Jen jedna z nich trpěla. Ta úplně poslední v rohu půdy. Nemohla jsem se dostat tak blízko, abych si pořádně prohlédla, co v sobě chová a od čeho odhlíží s hlavou nazad zvrácenou a zubatým zarytým šklebem, jako by mezi zuby drtila bolest matky, která v náruči chová právě zemřelé dítě. Bílá sfinga ve svém osvětleném nitru kolébala mumii uhynulé kočky. Možná jsem měla později Libora požádat, aby kostru mrtvé kočky vyjmul a ukázal mi celý její utýraný škleb, ze kterého jsem předtím mohla zahlédnout jen zlomek, ale samotný postoj té smrtelné zkrouceniny křičel o povaze zla a bolesti dostatečně. Křičela, že je zlo nevysvětlitelné a nepochopitelné, že hrozně bolí, tragicky bolí, že kvůli němu nenávidíme myšlenku Boha, že kvůli němu zklamáváme, slábneme a vzdáváme se. Ta utýraná ubohá mumie s děsivým výrazem mluvila o tom, proč se v noci budíme nočními můrami, proč tak posmívané slovo „ďábel“ je pořád živé, mluvila o tom, že člověk sám sebe vůbec nemá v moci a svět je děsivý a naše vlastní duše je děsivá a nepochopitelná a vůbec ji nemáme v moci. A naposled byl v jejím zkrouceném postoji vyjádřen veškerý protest světa proti utrpení, které vždy ve vztahu k myšlence Boha budeme vnímat jako zbytečné, jako věčnou námitku proti jeho existenci. 

Ta poslední kočka v sobě chovala utýrané a mrtvé tělo svého vlastního druhu. Jako by Bůh v sobě choval zabitého a utýraného Boha. 

Tato poslední se mi stala celkovou odpovědí na povahu zla a neřešitelný paradox křesťanství. Odpověď na povahu zla nespočívá ve filosofii, ale v bláznivé zprávě o ukřižovaném Božím synu, který zemřel na kříži, přemohl zlo a smrt, a třetího dne byl vzkříšen. Díky němu je každé utrpení možné chápat tak, jako by se dalo změnit, proměnit. V co a jak proměnit svým výrazem a postojem napovídají kočičí sfingy. 

Františka Jirousová