background image
SPATŘIT SVĚT OKEM ROŠTU

Pořád Pane Bože věřím
že mne nevydáš té sběři
tak v pevné trvám naději
Přesto když katr zařinčí
leknu se že jak Vavřinci
svatému rošt mi chystají

Mršky kunsthistorici,
však já se s vámi srovnám!
Mříží geometrii
po léta pilně zkoumám.

MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ


Štvaná duše – těsně před uštváním – může nalézt spočinutí a klid v oku hurikánu. V enklávě nehybného klidu v centru tornáda, místu, které nám Bůh vyhradil jako předobraz bezpečí uprostřed zuřící smrště světa. To bychom měli chápat zvláště my v zemích Koruny České, kde se narodil jeden z největších Evropanů, autor Labyrintu světa a ráje srdce.
V době, kdy Libor Krejcar zdaleka nežije klidným životem, vzniká jeho řada Pantherií (Koček). Kočka je nejspíš Liborovým erbovním zvířetem. Monumentální, nad okolním chaosem nadčasově vztyčená, povznesená nad naše hemžení. Již tehdy se u Krejcara (v dřevěných kočkách, které vytváří vyučený řezbář, teprve později Pantherie odlévající do kovu) objevuje symetrická mřížová struktura.
Do Heřmanova Městce, v němž od sklonku osmdesátých let žije, přivábila Krejcara nepochybně barokní statue sv. Vavřince. Je umístěná v důležité ose, spojující Liborův dům s hospodou příznačného a přízračného názvu Eden.
Sv. Vavřinec se opírá osvůj atribut – rošt, na němž byl upálen. Pravidelná mřížka roštu přímo odkazuje k sérii Veroničiných roušek, konvexních reliéfů nesených už geniem loci Heřmanova Městce. Je tady nicméně významný posun od Pantheríí (pokud jde o jejich interpretaci, odkazuji ve všem všudy k Janu Rousovi). Nám nesrozumitelné nebo stěží interpretovatelné významy ustupují křesťanské symbolice, kterou do soch začíná Krejcar vědomě vkládat.
Navenek jsou to oválné skelety. Bez sochařova výkladu, jenž je stručně obsažen v názvu (Veraikon), by nám evokovaly nejspíš šermířské kukly, masky hokejových brankářů. Šerm je ostatně jedna znejdůležitějších dovedností zenu. Nenechme se zmást Krejcarovým katolicismem. Víme, že nejvyhraněnější polohy evropské středověké mystiky rezonují s duchovními proudy východních náboženství (Tibet, zenbuddhismus).
Libor Krejcar je sochař prázdnoty atělesnosti. Skeletů, při nichž se mi vybavuje úryvek Michauxovy básně:

Je to jen malá dírka vmých prsou ale fičí vní strašlivý vítr...

Není jisté, zda vítr, který by mohl provívat Krejcarovy sochy, je ten, který věje, kam chce. Při Liborově ostré křesťanské orientaci to není vyloučeno.
Krejcarovo dílo se obvykle realizuje v sériích či cyklech. Jedním znich je řada čtvercových desek z lipového dřeva, zjizvených fragmenty nekonkrétní tělesnosti. Elegantní gestické vrypy a vříznutí neskrývaně upozorňují na Lucia Fontanu s jeho Prostorovými pojmy (Concetto spaziale). Zlacení, převzaté z církevních skulptur, akcentuje vznešenost a nádheru lidského těla. Zlacené vrypy gestuálně zjizvují tabernákulum, obydlené nesmrtelnou duší. Razantně hluboké zářezy Krejcarovo dláta však nepronikají – jako u Fontany – do dalšího prostoru. Nemusí to být způsobeno ostychem z epigonství, ale i obavou ztoho, co Alenka může najít za zrcadlem.

V Krejcarově případě nejspíše kočky.

Děkanský chrám na náměstí v Heřmanově Městci je zasvěcen sv. Bartoloměji. Opět skelet, ale biologické skelety Krejcar nedělá. Sv. Bartoloměj, stažený z kůže, jako by evokoval Krejcarův především duchovní vzor, Karla Nepraše, za jehož žáka je Libor poprávu považován.
O šťastných extatických výrazech mučedníků, nejen sv. Vavřince a sv. Bartoloměje, psali již jiní. Z naší ubohé perspektivy je nerozeznatelné, nejsou-li to grimasy bolesti. Libor Krejcar svým dílem neusiluje o expresivitu výrazu. Jeho Veraikony nejsou čerstvým otiskem potu bolesti. Plátěnou roušku Veroniky abstrahuje Krejcar způsobem, který známe už od Františka Kupky (klávesy klavíru postupně odplývající do jezera čiré nehmotnosti). Nebo od Pieta Mondriana, který živoucí chaos stromů oprostil až k esenciálnímu obrazu světa (vyplněnému základními barvami) – k mříži.
Svět vzrnku písku Williama Blakea pozoruje Libor Krejcar objektivem dalekohledu. Objektivem protnutým křížem, který umožňuje militantnímu katolíkovi s pozorným pohledem snipera přesný zásah.
Je to především křesťanská orientace, která vede Krejcara po vlastní autentické cestě. Není důležité, zda učinil nebo učiní tělem slova Leonarda da Vinciho: „Nestojí za nic žák, který nepředstihne svého učitele.“ Podstatné je, že to je už cesta jeho vlastní.

Nezabýval jsem se v těchto útržcích Krejcarovým raným dílem, v němž je Neprašův vliv ještě zřetelný (Sen zubní laborantky, Partie pro Marcela Duchampa). Nicméně, protože každá stať má mít pointu, musím připomenout sousoší pro Krejcara signifikantní: Ukřižování s potetovanými lotry po levici a po pravici. Neodbytně mi při pohledu na ně vytanou na mysli slova Samuela Becketta:

Jeden ze dvou lotrů byl spasen,
a to je slušné procento.


I. M. JIROUS