STRÁŽCI ZMIZELÉHO SVĚTA 

Nechť devatero nebes zví, že skýtá 

stejnou rozkoš Bůh jak korek nebo bahno. 

J. L. BORGES, SEKTA PTÁKA FÉNIXE 

Libor Krejcar někde uvádí, že svou první sochu postavil, když mu bylo 17 let. V té době asi dokončoval řezbářství na škole uměleckých řemesel, patřící k typům učňovských škol pro talenty, které se  nikde jinde nemohly uplatnit. Umění tu fungovalo v limitech řemeslné zručnosti, a pokud se pak stalo  někomu východiskem k samostatné tvorbě, bylo zbaveno osudového poslání. Pro Krejcara bylo v té  době nepředstavitelné chtít pokračovat ve studiu, což je něco jiného, než když je to pouze nemožné.  Zvolil tím také způsob existence, který mu umožnil být zcela nezávislý, neklást si otázky po aktuálních tendencích, ale za každou cenu žít ve svém objeveném světě. Proto se také jeho tvorba jeví jako  pohyb v krajnostech - drsnost a sentiment, tvrdost a něha se v ní vyskytují v míře, kterou tvorba skoro  nepřipouští, možné jsou nicméně v normálním životě. Všechny kategorie, pojmy nebo vztahy, s nimiž  Krejcar pracuje, jsou také odvozeny jen odtud. Ve výstavních konfrontacích, do kterých mohl vstupovat až od roku 1989, byla jejich jedinou mírou oprávněnost a pravdivost. 
  V roce 1982 začaly vznikat první Kočky, formy, které s jistou proměnlivostí procházejí celou jeho  dosavadní tvorbou. Vyznačují se od počátku dokonalostí tvaru a zpracování a provází je postoj  naprosté umělcovy nezávislosti. Kočky, Pantherie, odvozují svůj královský původ z hieratických egyptských nebo asyrských monumentů, pocházejí však zároveň ze sloupů vesnických nebo maloměstských  bran, na nichž seděli štukovaní zvířecí strážci, dnes rozpadlí do kusů cihel a omítky a spojení jen vyčnívající drátěnou armaturou. 
  Fragmenty strážců již neexistujícího světa se v Krejcarových Kočkách sice znovu převtělily do monumentálních symbolů, jejich tajemství už ale zaniklo, významy pozbyly platnosti, vyprázdnily se.
  Kočky jsou povětšinou budovány z řezbářsky dokonalé transparentní sítě symetrických vzorců, dekorativní struktura je postavena proti sugestivní monumentalitě se stopami určité osamělosti. Monumentální formy jejich těl jsou někdy odlévány do bronzu, patinovány nebo zlaceny, do řezaných pak  zase najednou vstoupí lišty zlacených florentinských rámů, jejichž dekorativnost nabízí další z mnoha  variant vyprázdněnosti symbolu. 
  Jednou se ale na hladkém povrchu těla Kočky objevilo tetování - bizarní symboly, jakými jsou pokryta  těla kriminálníků nebo lidí z okraje společnosti, s nimiž Krejcar žil na malém městě. Aby člověk pochopil,  co v sobě skrývá malé město, je nutné si přečíst Poláčkovo Hlavní přelíčení.
   Tetování tu ale nabízí ještě jedno zásadní čtení: Valdická kočka se stala Magorovou. Odkazuje svou  dedikací k osudu Martina Jirouse, sochařova přítele, který ve Valdicích seděl jako politický vězeň normalizační éry. Jirous také pro Krejcara představoval od konce 70. let nejsilnější pouto s undergroundem, který orientoval umělcův postoj a dal formu jeho manifestaci. Sepětí s undergroundem nezávislost jeho tvorby ještě vyhraňuje. 
  Sochy z osmdesátých let, v nichž se pozvolna objevovala i jiná témata, skrývají v sobě zásadní dvojzvratnost, která poznamenává celou jeho tvorbu. Krejcar pracuje s formami původně zatíženými významy. Jejich vyprázdněnost je mu metaforou pro jejich novou existenci. Ztracený smysl je nahrazován  symboly paradoxními. Nechtěným paradoxem je i název místa, hospody, z níž vyrůstala Krejcarova  témata: Eden, původní Ráj, v němž člověk žil před svým biblickým pádem. Krejcar se k náboženské  metafoře obrací i vědomě - v sérii odlitků lidských těl, započaté Sv. Vincentem v roce 1990, zněhož se  stal nakonec Dvojjediný, zrcadlový protiportrét připomínající karetní figuru. Postupně vznikají plastiky Ukřižování, lotři po pravici a levici Páně s potetovanými těly, Padlý anděl neboli Konec myslivosti  v Čechách, odlitky hrudi lotra z Edenu, z nichž jednu pokrývají například litery Desatera. Všechny tyto  plastiky a reliefy stvrzují ambivalentnost symbolů. Těla přátel a kumpánů z okraje našeho světa jsou poznamenány atributy, znaky a symboly jejich absurdního povýšení. 
  Metafora dvojzvratnosti má však další podoby. Hieratické Kočky, procházející celou Krejcarovou tvorbou, jsou umístěny na soklech, skleněných kubusech na dně pokrytých pilinami a kousky dřeva. Je to  sice ušlechtilý odpad Krejcarovy sochařské tvorby, jeho situace je tu ale jiná. Sokl dotváří symboliku  plastiky. Pod kočkami, někdejšími královskými symboly, je nasypáno jako do záchodů domácích zvířat.  Tento pohyblivý násyp pilin a štěpin je možné číst zároveň i jako miniaturní krajinu. Opravdu, vše je  proměnlivé, nic nemá jednoznačné vymezení. 
  Sochařský odpad - piliny, odřezky, dřevěné špony - dostává u Krejcara i jiný význam v okamžiku, kdy  se ustavuje do svébytných verzí krajin. Tady je jejich podoba jednoznačná, není v nich žádná dvojzvratnost. Dřevo stromu a krajina přece jen člověka přesahují, jejich existence je původní, jejich symbolika jednoznačná. Strom jako symbol života, krajinu s výměrem nekonečnosti lze jen přijmout. 
  Krejcar nejprve řezaný odpad skládá do jakýchsi vitráží, pak už skleněné kontejnery plní a vrství do krajin  s proměnlivou siluetou, která někdy skutečně opisuje siluetu reálné krajiny jeho životního prostoru. Ty  skleněné kontejnery s krajinami, někdy zmenšenými a vsunutými do dalších krajin rámů, budovaných léty  dřev, mají v sobě skrytou nečekanou prostotu a něhu. Jsou poctou vracející krajině, co jí bylo vytrženo,  z odpadu stromů vyňatých z krajiny je znovu stvořen jejich původní stav.  Do sypaných pilin Krejcar píše i svoje Dopisy, šifry kreslené klacíkem, grafitem a popelem. Připomínají  myšlenku Novalisovu, že vše se v přírodě vyjevuje znaky a šiframi. Vyzněním tohoto vztahu je  prosklený sloup naplněný dřevěným odpadem, aby se stal Pomníkem padlejch stromů.  Je zřejmé, že Krejcarova tvorba se proměňuje. Na počátku 90. let i přes vstup do prostoru svobody  zůstávají v jeho odlitcích těl stále ještě pozůstatky hrůzy předchozí doby. Náboženská symbolika se  svou dvojzvratností božského a lidského, zároveň nabízela krutost reálného zla a prázdnoty. Na konci 90.  let se k této symbolice Krejcar znovu vrací, chce ji oprostit od dvojznačnosti čtení. Veraikony, roušky  Veroničiny, představují symbol kříže ve středu prořezávané sítě, blízké strukturám Koček. Tvarem  Veraikonu je parafráze masky, neutrální opakující se skelet. Symbol kříže se zjevuje výrazně, až když  maskou projde světlo a kříž vrhne svůj stín. Vnímání světa jako dvojzvratných struktur se přece jen  nelze zbavit. 
  Ještě v polovině 80. let vznikla první verze Krajiny těla. Byla nejprve znakem základní lidské intimity, citovým  otiskem. Z šifer těla, z malých grafických a dotykových znaků vznikla pak nejprve řada monumentálních  řezaných reliéfů, které intimitu převedly do sochařského problému. Na konci 90. let se však objevují jako drobné reliéfní znaky, jsou znich vytvářeny dvojice a reliéfy a jsou zlaceny. Staly se z nich ikony intimní něhy,  jednoho zmála záchytných bodů našich životů.
   Ani tato část Krejcarovy tvorby se nezbavuje stínu dvojzvratnosti, podmiňující celou Krejcarovu tvorbu. Utajená místa našich těl, lyrické krajiny naší blízkosti, šifry dopisů, ale i Veraikon, to vše se stává  obrazem. Obraz je do určité míry zcizení prožitku, jehož původně jednoznačný smysl nabízí obraz  k dalšímu čtení. Sem směřuje i jedna z posledních Krejcarových proměn ve velkých „kresbách“  kvazianatomických hlav. Mají charakter studií, vznikají ale krejcarovsky absurdním způsobem. Na  kartony klade ústřižky zápalných šňůr rozbušek, modeluje jimi přesné tvary, naznačuje tvář. Oheň je  pak vpaluje do papíru, destruktivně transformuje anatomický náznak do mimovolného expresívního  výrazu. 
  Anglické kostely v blízkosti moře mají otevřené prázdné věže. Naše zkušenost vnich vidí chybějící zvony,  u moře se však prázdná okna v noci rozzáří ohněm a z kostelů se stávají majáky. Krejcar se teď obrací  k těmto strážcům noci, kreslí, navrhuje iluzorní věže, majáky, symboly opěrných zářících bodů vtemnotě. Uvnitř jeho vidění světa v jeho dvojzvratnosti jakoby se objevil jednoznačný záchytný bod. Není  ale vskrytu přítomný v celé jeho tvorbě? Postupujme nazpátek ke Krajinám, Krajinám těla, Dopisům,  v nichž se přece projevuje nezakrytě. Zněkdejších hieratických strážců zůstává alespoň silueta původního symbolu. Odlitky konkrétních těl zatěžkal Krejcar symboly, jimž tělesnost protiřečí. Ale jak jinak se  má jejich význam znovu naplnit, když svět se stal okrajem a základní symboly nečitelnou vzpomínkou? 

JAN ROUS