background image
ÚVODNÍ SLOVO VÝSTAVA KOPECKAKREJCARTUMA

Já stále nechápu, proč si mě přátelé umělci, výtvarníci zvou, abych jim zahájil výstavy jejich děl, protože už dávno jsem zjistil, byť vystudovanej kunsthistorik, že o umění nevím nic víc, než vy, kteří jste se tady sešli. A dneska jsem přijel na poslední chvíli, takže kromě věcí, které jsem znal dávno, jsem si některé nestačil ani prohlédnout, ale to není důležité. Zdržel jsem se na Malvazinkách, pražském hřbitově, kde jsme ukládali do hrobu urnu Egona Bondyho, básníka, básníka který byl jedním z mých guru. Já jsem tam říkal jednu básničku, kterou jsem o něm napsal, ale při té chvíli nebo přitom, nechci říct obřadu, při tom setkání jsem si vzpomněl na jednu Bondyho báseň, která se jmenuje Epitaf a zní:

Teď už ležím v hrobě
Teď už je pozdě

A protože jsem samozřejmě přemejšlel nucen jsa tím, že mě o to Libora přátelé požádali, abych tady něco řekl, tak jsem přemejšlel o tom co tady řeknu. Tak mě napadlo, že je to vlastně přesně to:

Teď už ležím v hrobě
Teď už je pozdě

Prosím vás dívejte se na to co tady ti tři, nechci říct umělci, ale lidé vytvořili. Protože až tady nebudou, až budou mrtví,  což zvlášť v případě Libora Krejcara nebude trvat tak dlouho, jejich dílo se nepochybně někam rozptýlí, bude ... a budeme, a pak si budeme říkat, do prdele, že jsem se tenkrát ... tamto byla krásná socha, to byla krásná grafika ... Buďme šťastni z toho, že jsme spolu, že spolu můžeme komunikovat, žít, navzájem se ovlivňovat a dívat se sami sobě do očí. A kdybyste si nebyli jisti, jak se to má dělat, běžte se podívat tam dozadu, na ty anděly Dana Tůmy, třeba vám napoví. Já myslím, že víc než se zabývat kunsthistorickými analýzami vystavených děl, bychom se měli spíš modlit navzájem sami za sebe ...

I. M. JIROUS

Tímto považujete výstavu za zahájenou.
L. K.