Co říci k výtvarnému dílu Libora Krejcara, k podivným předmětům, které tvoří. Jsou tak svébytné a soběstačné, proto nás také neobklopují jako to věci obvykle činí, naopak právě na výstavě snadno zpozorujeme, jak vzdorují našim vžitým představám, nejsou vůbec po ruce a snadno k dispozici. Jsou sami v sobě sevřené kolem jádra svého vnitřního významu a pevně skloubené do vlastní formy. Jsou ve své formě, padnou jako ulité pocitům které v nás probouzejí. Jsme to totiž my, kdo k nim přicházíme a obklopujeme tyhle předměty svou pomíjivou existencí. Mezi námi a hieratickou sochou tetované kočky anebo mezi námi řadou kočičích hlav proudí zvláštní rozhovor, v němž se slova roztavují do přelévajících se obrazů v mysli.
Člověk jde kolem takové sochy, zastaví se a zamumlá si k sobě, co mi ty kočky chtějí říct? Nemůže si samozřejmě vzpomenout a jak by taky mohl. Po celý život se odnaučuje vnímat a dělat to, co je přirozené. Když se pak před ním zničehonic objeví podoba nějakého prapodivného, nejspíš nepozemského tvora, probudí se v něm dávno zapomenutá a pod všemi banalitami co prožil pohřbená touha sblížit se s jejich božskou souměrností a na vlastní kůži zakusit vnitřní soulad šelmy. V tom okamžiku si také každý uvědomí, že umělecká díla jsou tu především proto, aby se v nich mohly ozývat zapomenuté a ztracené hlasy přirozeného světa. Jejich prostřednictvím se zpřítomňuje nelineární, do spirály svinutý čas, který nás dokáže katapultovat k nějaké naší celistvější osobnosti, k živějšímu, pulzujícímu já, v němž se jako v lučavce královské rozpouštějí naše horší stránky plné malicherností a toxického odpadu, který se na nás denně nabaluje jako běžná součást sociálního života.
Na závěr dospívám k tomu, čím jsem chtěla začít. Svorníkem i hlavní osou umělecké tvorby Libora Krejcara je silné pouto s přirozeností , s tím co je přirozené a čeho je v dnešním světě jako šafránu. Sotva bych mohla říct, že je to pouto s přírodou. Cožpak ještě někdo z nás ví, co je to příroda? Setkáváme se s ní vůbec? Neumíme v ní žít a jen čas od času k ní zajdeme do lesa na návštěvu. Dolehne k nám už jenom natvrdo, když na sebe vezme podobu povodně a dá nám pocítit mohutnost živlu.
Přesto si myslím, že je tu pro všechny, kdo bloudí ulicemi nepřirozených měst neprošlapaná stezka zpátky. Vede od věcí, které jsou navzdory okolnostem přirozené a pokračuje do míst, kde jsme byli, aniž bychom o tom věděli, šťastní. Od kočičích hlav a pružného těla tetované kočky, přes šklebící se kočičí tlamy kreseb k reliéfům s dřevěným odpadem vede cosi, co nás napřimuje. Neupírá nám to, co je přirozené a co bych mohla pracovně pojmenovat jako právo na rozporuplnost vlastní osobnosti. Umělecká díla totiž nejsou především dokonalé předměty, které máme adorovat jako estetické předměty. Nejsou tu proto, abychom v nich poznávali a obdivovali kulturní vzory ideálního řádu. Jsou jako Kočky Libora Krejcara přirozené etické. Jsou to sochy, které se pouze podobají živým tvorům, jejich zhuštěný výraz v nás však dokáže probouzet nepředvídané podněty a mnohem komplexnější myšlenky, než kdyby byly skutečně živé.
Věra Jirousová