Sochař Libor Krejcar vystavuje v Hasičském domě v Telči.
Po shlédnutí výstavy jsem měla silný dojem, že poselství těchto soch přesně zapadá do pojetí umění, jak ho chápe katolická dekadence. Ex omnibus tenebrís separare vestigia lucis – Ze všech temnot vynášet stopy světla.
Nejsilněji působí bílé sádrové busty koček v zadní části galerie, seřazené do půlkruhu ve strnulých postojích jako shromáždění němých soudců světa. Nemluví slovem, ale jazykem tvaru. Divák podléhá dojmu, jakoby objevil tisíc let staré kostry koček, vyšisované krutým počasím na holou dřeň. A motiv kostry není jen přirovnání. Mnoho z koček drží ve svých tlapkách, často velmi něžným gestem, kostry skutečné. Libor Krejcar zapracovává vysušené kostřičky uhynulých potkanů, koček a dalších zvířat do svých soch.
Mnoho koček má otevřenou hruď. Jejich obsah zevnitř osvětluje vlídné žluté světlo. A co je v hrudích vznešených kočičích královen? Kostry. Všemožné skloubeniny bílých kostřiček, uhynulé kotě ještě potažené lesklou tuhou kůží, kostra potkana s nožkami nahoře, rej tří pokroucených myší…
Tito kočičí svědkové laskavým světlem obnažují křičící obsah své hrudi a jakoby byly povzneseny na to, co divákům ukazují, hledí do prostoru buď vznešeným, cynickým nebo láskyplným výrazem své zubaté ale přátelské tváře. Jaké je to poselství? Takové, že se těžko odívá do slov. Nemusí být všechno násilně vyřčeno. Při pohledu na tyto sochy je ovšem stále přítomný dojem, že se zde ukazuje něco nebezpečného, co číhá v hlubinách světa i lidské duše, v každém člověku, ale ukazuje se to způsobem, který je uzdravující. Bílé sfingy pevným gestem vládnou hrůzám svého nitra a vykupují ho nenásilnou láskou. Ukazují hrůzná tajemství života a zároveň ho chrání před vlezlou zvědavostí, která se v dnešním světě nestydí dennímu žvástu předhodit i tajemství, o kterých lze na veřejnosti jen mlčet – nebo je ukazovat tak, jak to dělá Libor Krejcar.