background image
Když bílá socha znamená čistotu
    
Jaké odporné to chvění, hnusné, děsné burácení!
Houpe, klouže, sem tam lítá, divé mravy nám to jsou!
Leč i peklo kdyby vzplálo, nás by z místa nedostalo.
Zapěly Sfingy z Goethova Fausta.


Stále na pochodu a zároveň zakotven uprostřed kočičích soch. Obklopen symbolem volnosti, vznešenosti a čistoty v pevném skupenství. Navíc v neobvyklém množství. Nechce se vymanit z tohoto času a ani nemůže. Není mu zatím dovoleno, aby  rozlušti vzorec věčných chvil. Libora Krejcara, ten černý pasažér v povozu života kolem veskrze zkurveného, čeká v Přednebí, daruje hmotě ladné tvary , vystrkuje je do prostoru a ukazuje, jak vypadá ryzí bílá.
Bohyně Bastet si ho vybrala a chrání ho.
On na oplátku do nekonečna zobrazuje její tělo. V různých podobách. I navzdory času, napříč neohraničeným mezím vesmíru, tak zažívají oba stav dokonale symbiotický. Svazek je to pevný. Umělec pokládá na společný tál věrnost, mocná diva zas nabízí vycházející slunce, svit měsíce, štědrý a plodný den – zázraky, pro něž byla stvořena a kterými vládne.
Nejposvátnější kočka byla černá, její přítomnost znamenala kdysi v domě požehnání. Ale může se sochař s tak snadno předurčenou skutečností? Ne! Bylo by pro něj příliš jednoduché, aby posílal do světa jedno černé zvíře za druhým jen proto, aby se prozřetelnosti zavděčil. Ani jeho bohyni by to zvláště neohromilo. Jeho kočky proto musí být bílé. Navíc, povaha lidská je vratká a jestliže jednou ladné pohyby a individualitu ocení, jindy se stanou podezřelými a kočka je rázem považována za tvora,  který je posedlý zlými duchy a v očích má pekelný oheň. Ale bílá barva nevinnosti. Značí čistotu. Musí se opečovávat a chránit. Zvláště,jde-li o umění. Pokud zde sochař natrvalo obstojí, jeho dům bude jistě také odměněn.
Z dílny umělce nepocházejí sochy na první pohled hezké a podbízivé. Naopak, jsou vážné a důstojné. Září jako andělé a paprsky jasu z jejich povrchu oslepují okolí. Jejich podoby jsou synonymem nezávislosti. Obaleny vrstvou tajemství vzbuzují respekt. Nesou v sobě otisk sochařovy podstaty, tak je vybavil do života.
Libor Krejcar kráčí po té strastiplnější části krajiny. Sám si již dávno tento směr zvolil. Není mužem, který by podléhal módním vlnám, ani své dílo nepřizpůsobuje obchodní poptávce. Vlastně nemůže. Chrání ho před tím bohyně Bastet. Její kocour je připraven každou líbivou sochu označkovat, aby pak strašně smrděla. Žádná však dosud cítit není.

                                                                                                                               Jiří Fiedor