Není to umění pro umění. Není to umění pro kočku. Je to umění pro nás, i pro ty z nás, kteří nejsou zrovna mariánsky založení.
Pokud jde o zmíněnou kočku jako species, vzpomínám si, že výtvarný klasik Karel Malich vždy tvrdil, že má radši kočky než psy: pes je devótní, zatímco kočka si dělá, co chce, je svobodná - jako taková může být po zásluze milostiplná.
Nesmí se však zapomenout, že kočka je vlastně šelma, i ta domácí. Že by mohla být Madonou (nebo obráceně, že by mohla být Madona kočkou), na to mohl přijít jenom Libor Krejcar.
Proč je nám Madona umělecky podstrčena jako kočka? (Asi ne proto, aby půvabná bohorodička, beztak – sedlácky řečeno – „pohledná kočka“, byla obohacena o animální rozměr).
Jsou různé způsoby, jak madoně holdovat – a neholdovat. Připomínám 8. listopad 1918, kdy žižkovští hasiči, militantní bohém Franta Sauer a můj dědeček z matčiny strany přivázali lano k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí a tahali za ně tak dlouho, až se přetrhlo a všichni upadli. Tím končí veselá část příběhu. Odpůrci monarchie vzali nové lano, uvázali je co nejvýš a sloup se jim podařilo strhnout. Při pádu se ulomila hlavička, ale místo k nohám pomníku Jana Husa, kam měl sloup klesnout, se zakutálela k nohám sedmnáctiletého jinocha jménem Jaroslav Seifert. Když později básník Seifert našel v Národním muzeu maketu zakutálené hlavičky, nechal si zhotovit její repliku, aby mu připomínala onu podivnou událost.
Ještě podivnější případ holdování Madoně se odehrál v Lourdech. Když Franz Werfel a Alma Mahler utíkali před Němci, uvízli právě v dějišti mariánského zázraku. Zde učinil Werfel slavný slib: „Budu-li vyveden z tohoto zoufalého postavení, pak zapěji píseň o Bernadettě“. Jak slíbil, tak učinil. Werfel – coby veterán spiritistických seancí – rozpoznal, že Bernadetta Soubirousová byla ideálním médiem. Když ji spolužačka Jana Abadiová řekla: „Čert tě vem!“, Bernadetta přivolaného čerta v tu ránu spatřila. Později ve výklenku skalní jeskyně uzřela hluboký jas. Stál tam kdosi, jako by vystoupil z hlubin světla. Bernadetta užasla – a užasla ještě víc, když se světlo zformovalo v postavu Dámy vykazující rysy Panenky Marie.
Tím se dostáváme k meritu věci.
Spatřená postava je ještě větší, citlivější médium, nejvýsostnější médium z možných – a tohle úžasné mariánské médium nemohlo ujít Liboru Krejcarovi, uměleckému Anastázi Kočkorádovi, velkému kouzelníkovi.
Byla to pro něj životní příležitost sdělit eventuálním zájemcům své kočkorádné poselství. Krejcarova živočišná kočka – ostatně jaká jiná -, byť se tváří unyle, se překvapivě do kodifikovaných mariánských šablon vejde. Nesmí se v nich ovšem ztratit.
Přestože takové umělecké ztracení v náboženském deliriu našemu umělci nehrozí, nechť vyslechne varovnou báseň, mezi jejímiž řádky se dočká uznání. Jde o jen zdánlivě antimariánskou skladbu, inspirovanou chystaným znovuvztyčením strženého mariánského sloupu.
Werfel pravil: „Ač nejsem křesťan, ale Žid, musel jsem napsat Píseň o Bernadettě.“
Já pravím: „Ač nejsem protestant, ale agnostik, musel jsem napsat protestní píseň o mariánském sloupu, reliktu rakousko-uherské moci a účelové rekvizitě dnešních mocipánů.“
Vydán v plen je Franta Sauer
sloupy moci se dnes vrací
svět plenící honoraci
Vypleněn je Schoppenhauer
po moudrosti ani stopa
zbyl po něm jen pravý opak:
Zpátečnická preambule
již elita – sama bita –
proti sobě zastává:
„Svět jako nejmenší vůle
a z té vůle představa“
Kdo si koupí moci sloupy
jen zdánlivě neprohloupí
Brzy zví že nemá chybu
ex cathedra plenit plenum
Libor Krejcar plenum neplení.
Nevztyčuje mariánské sloupy moci, nýbrž – správně inspirován – vystavuje tu pravou Madonu, již má v rámci umělecké licence za přitažlivou kočku. Užijme si ji. Ona je prostě médium k pohledání – a k tomu pohledání vás tímto srdečně zvu.
Eugen Brikcius, Palác Akropolis, 24.11. 2012